Constitutional Court dismisses appeal against eviction ruling citing lack of constitutional argumentation and procedural error.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by tenants against a Supreme Court decision upholding their eviction. The tenants argued that the lower courts improperly dismissed their claim of 'insufficient reason for non-use' of the rental property and denied them access to proper appellate remedies. The Court dismissed the appeal because the complaints lacked substantive constitutional arguments regarding the Supreme Court's ruling and were deemed clearly unfounded under the Constitutional Court Act.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects constitutional complaints that lack relevant constitutional legal arguments or are clearly unfounded.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) J. F. a b) D. F., zastoupených JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 65/1, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2009 č. j. 26 Cdo 2426/2007-105, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2009, napadají stěžovatelé rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006 č. j. 23 Co 383/2006-87 zamítnuto, a tvrdí, že jimi napadený rozsudek porušil jejich ústavně zaručená základní práva a svobody podle článku 36 odst. 2, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují skutková zjištění obecných soudů, přičemž polemizují s právním závěrem odvolacího i dovolacího soudu. Zejména tvrdí, že žalobkyni J. B. se v řízení vedeném proti nim jako žalovaným, nepodařilo unést její důkazní břemeno ohledně naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Výpověď byla dána stěžovatelům z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 109 v Praze 4, Michelská 41 ve vlastnictví žalobkyně (dále jen "předmětný byt").
Další, podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti tvoří citace obsáhlých pasáží jak napadeného rozsudku dovolacího soudu, tak i soudů nižších stupňů, přičemž ústavně právní argumentace je v podstatě omezena jen na označení těch práv a svobod, která měla být v projednávané věci dovolacím soudem porušena a námitkou, že poté, co odvolací soud rozhodl o meritu věci "opačně", než soud prvního stupně, nevrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodování, takže tímto postupem "odňal stěžovatelům možnost uplatnit v řízení řádný opravný prostředek".
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v předmětném řízení byli neúspěšní jen na "základě soudního uvážení, resp. překvalifikace uplatněného výpovědního důvodu soudem".
II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 č. j. 19 C 171/2003-73 zamítl žalobu žalobkyně J. B. o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I. rozsudku). Přitom vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu i předmětného bytu, v roce 1996 uzavřela se stěžovateli (v tomto řízení žalovanými) nájemní smlouvu k němu; stěžovatel je vlastníkem rodinného domu v Louňovicích a v období od dubna 2000 do dubna 2003 docházel do předmětného bytu jen občas. Stěžovatelka rovněž bydlela v této době v označeném rodinném domě i s jejich dcerou a docházela do bytu jen jednou až dvakrát do měsíce. V bytě se zdržoval synovec žalovaného s přítelkyní. Stěžovatelům dala žalobkyně výpověď z předmětného bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o. z. s odůvodněním, že "stěžovatelé byt nejméně tři roky neužívají (bez vážných důvodů)". Soud prvního stupně dospěl v řízení k závěru, že uvedený výpovědní důvod nebyl naplněn.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2006 č. j. 23 Co 383/2006-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dala žalobkyně stěžovatelům, a rozhodl o skončení nájemního poměru. Stěžovatelům uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přístřeší. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, z něhož však vyvodil odlišný právní závěr. Odvolací soud občasné návštěvy stěžovatelů v předmětném bytě posoudil tak, že je nelze považovat za užívání bytu. Přitom neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o. z.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Posledně uvedený dovolací důvod stěžovatelé pouze formálně označili, ve skutečnosti napadli nesprávný závěr odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o. z. věty před spojkou "anebo" (neužívání bytu bez vážných důvodů), tj. uplatnili tak dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval výkladem skutečností, které naplňují výše uvedený výpovědní důvod, jakož i existencí vážného (závažného) důvodu neužívání (resp. občasného užívání) bytu.
Dovolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že stěžovatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nezpochybnili správnost skutkového závěru, že důvodem neužívání předmětného bytu stěžovateli byla především skutečnost, že stěžovatelé v rozhodné době uspokojovali svou bytovou potřebu bydlením v domě v Louňovicích. Dovolání proto posoudil označený soud jako nedůvodné a zamítl je.
III. Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatelů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem posouzení je podle petitu ústavní stížnosti, kterou je Ústavní soud vázán, výhradně ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu. Ve vztahu k tomuto rozsudku ústavní stížnost zcela postrádá jakoukoli relevantní ústavně právní argumentaci. Stěžovatelé pouze namítají, že dovolací soud "v podstatě uznal tvrzené právo odvolacího soudu rozhodovat o přivolení k výpovědi z nájmu bytu na základě jím vytvořených výpovědních důvodů".
Jak se zjišťuje z připojeného dovolání stěžovatelů, ti sice v dovolání formálně uplatnili dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. [přípustné dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze také podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování], ale v dovolání se stěžovatelé v podstatě "jen" ztotožňují se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v jeho rozsudku.
Při posouzení uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud přihlédl nejen k jejich formálnímu označení, ale také k jejich obsahovému vymezení. V této souvislosti proto dospěl k závěru, že stěžovatelé uplatnili pouze (jeden) dovolací důvod, a to podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítali nenaplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o. z. (neužívání bytu nájemcem bez vážného důvodu). Stěžovatelé i v dovolání (stejně jako v ústavní stížnosti) tvrdili, že byt zejména stěžovatel užíval občas, stejně tak byt užívali i jeho obchodní přátelé a příbuzný s tím, že předmětný byt byl k takovému užívání zařízen a stěžovatelé v něm měli své osobní věci.
Dovolací soud v napadeném rozsudku v souvislosti s uplatněným výpovědním důvodem vysvětlil jak pojem "občasné užívání" (resp. neužívání bytu), tak i "vážnost" (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu nájemcem, přičemž zdůraznil, že tyto skutečnosti musí být v každém jednotlivém případu posuzovány objektivně (nikoli subjektivně), a to jak při zohlednění zájmů nájemce, tak i pronajímatele. Skutkový závěr odvolacího soudu, že důvodem neužívání bytu stěžovateli bylo uspokojování jejich bytové potřeby bydlením v domě v Louňovicích, stěžovatelé ostatně nijak nezpochybnili svými tvrzeními o občasném užívání. Své tvrzení o nenaplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o. z. nepodpořili ve smyslu platné judikatury žádnými relevantními důvody.
Z výše uvedeného důvodu dovolací soud správně shledal, že žalobkyní uplatněný výpovědní důvod byl oprávněný (přičemž dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl z tohoto důvodu opodstatněný). Tomuto právnímu závěru dovolacího soudu žádné pochybení ve smyslu tvrzeného porušení stěžovateli uvedených článků Listiny nelze vytknout.
S ohledem na absenci ústavně právní argumentace ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu z pohledu namítaného porušení ústavně zaručených práv a svobod, kterou Ústavní soud není povinen za stěžovatele sám konstruovat, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu