Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1417/07 ECLI:CZ:US:2009:1.US.1417.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court voids tax court ruling for ignoring statutory preclusion of tax assessment rights.

Numero d'incarto I.ÚS 1417/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court voided the Supreme Administrative Court's decision for failing to examine the preclusion of the state's right to tax assessment. The taxpayer argued that the tax authority's supplementary assessment occurred after the statutory limitation period expired, violating her right of access to court. The Court held that courts must ex officio consider absolute preclusions like expired limitation periods, even if not raised by the litigant, and remanded the case for proper examination.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; Courts must ex officio consider the preclusion of the state's right to tax assessment when the statutory limitation period has expired, regardless of whether the taxpayer raised the issue.

Parole chiave

Generato dall'IA
preclusion of tax assessment statutory limitation period ex officio duty of court right of access to court supplementary tax assessment administrative litigation Constitutional Court ruling

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
prosince 2003, tedy rok po uplynutí prekluzivní lhůty zakotvené v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
7 Afs 58/2006-90 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009

sp. zn. I. ÚS 1417/07

ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 7 Afs 58/2006-90 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 124/2004-50 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11777/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55203/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 58/2006-90 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se tento rozsudek ruší.

II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v daňovém řízení. Uvedla, že dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, vydaný Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 18. prosince 2002, nabyl právní moci až 31. prosince 2003, tedy rok po uplynutí prekluzivní lhůty zakotvené v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Daň jí tak byla pravomocně doměřena až po uplynutí zmíněné prekluzivní lhůty.

Dále uvedla, že v jejím případě byl aplikován nepřiměřeně extenzivní výklad jejího důkazního břemene ohledně zdanitelného plnění od společnosti C.U.C. Bohemia. Tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť správce daně na ni přenesl povinnost prokázat legalitu provedení jí navrženého důkazu, ačkoliv k tomu byl povinen sám. K vynucení výpovědi svědka nepoužil dostatečných donucovacích prostředků tak, aby mohlo být tvrzení stěžovatelky dostatečně prokázáno. Má za to, že tak byl porušen i čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, jakož i čl. 36 Listiny zakotvující právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že u stěžovatelky byla provedena v červenci 1999 daňová kontrola, z jejíchž výsledků vyplynulo, že nepředložila věrohodné důkazy o tom, jak byla realizována smlouva se společností C.U.C. Bohemia. Dne 18. prosince 2002 byl Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, v němž správce daně na základě neprokázání nároku na odpočet daně v souvislosti s daňovými doklady společnosti C.U.C. Bohemia konstatoval neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Ta se odvolala k Finančnímu ředitelství v Praze, které její odvolání zamítlo. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti Finančnímu ředitelství v Praze zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou dne 24. 11. 2006 doplnila o námitku uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně správcem daně. Nejvyšší správní soud se touto námitkou nezabýval a rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č. j. 7 Afs 58/2006-90 její kasační stížnost zamítl. Námitku stěžovatelky o prekluzi označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."), neboť ji stěžovatelka neuvedla již v žalobním návrhu. Nešlo tedy o doplnění stávajících bodů žaloby, ale o body nově doplněné.

III. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Výklad a aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, shledal.

Předmětem ústavní stížnosti je otázka, zda došlo k doměření daně jejím správcem po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty a zda výkladem rozsahu důkazního břemene stěžovatelky bylo zasaženo do jejích výše uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka poukázala na uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně v doplnění své kasační stížnosti dne 24. 11. 2006. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého výše zmíněného rozsudku tuto námitku mj. označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatelka neuvedla již v žalobním návrhu. Nešlo tedy podle jeho názoru o doplnění stávajících bodů žaloby, ale o body nově doplněné. Tato námitka tak nebyla předmětem rozhodnutí prvostupňového soudu, a tedy nemohla být ani podkladem pro kasační přezkum. Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení námitku stěžovatelky vztahující se k prekluzi práva svému přezkumu nepodrobil.

První senát Ústavního soudu projednává několik ústavních stížností téže stěžovatelky se stejným skutkovým i právním základem. V nálezu

sp. zn. I. ÚS 1169/07

ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), na který lze v podrobnostech odkázat, mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení s. ř. s., v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V souzené věci se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá shora vyloženým závěrům Ústavního soudu o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána. Tím porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Bude nyní na Nejvyšším správním soudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabýval a podle toho o kasační stížnosti rozhodl.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proti nim směřující odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To vše za situace, kdy se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.