Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 468/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.468.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint that same court deciding a case is biased in a review of its own decision.

Numero d'incarto II.ÚS 468/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint challenging the assignment of a case to the same court that originally issued the contested decision. The petitioner argued this violated his right to a fair trial and an impartial judge, claiming the court was a party to the dispute. The court ruled that while the same court cannot decide on the merits, it is legally authorized to review extraordinary remedies like a complaint for confusion, and the petitioner failed to exhaust other procedural avenues to prove bias.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 12 odst. 1 občanského soudního řádu; § 14 odst. 3 občanského soudního řádu; § 235a odst. 2 občanského soudního řádu; § 15a občanského soudního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The same court that issued a decision may review a complaint for confusion regarding that decision, and a party must utilize specific procedural remedies to challenge the impartiality of the court rather than claiming inherent bias in the review process itself.

Parole chiave

Generato dall'IA
complaint for confusion impartial judge fair trial rights constitutional complaint same court review extraordinary remedy procedural exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 12 odst. 1 občanského soudního řádu
Tuto jinak zcela správnou úvahu ve vztahu k § 12 odst. 1 občanského soudního řádu Ústavní soud doplňuje tím, že s ohledem na to, že v původním řízení byli účastníky řízení stěžovatel a Česká advokátní komora (jak sám stěžovatel tvrdí), pak v souladu s § 235a odst.
§ 14 odst. 3 občanského soudního řádu
Pokud jde o otázku nestrannosti soudu je nepochybné, že z rozhodování o žalobě pro zmatečnost jsou v souladu s § 14 odst. 3 občanského soudního řádu vyloučeni ti soudci, kteří napadené rozhodnutí vydali.
§ 235a odst. 2 občanského soudního řádu
§ 15a občanského soudního řádu
Pokud by vzdor tomuto pravidlu neměli rozhodovat o věci stěžovatele nestranní soudci, je stěžovatel oprávněn podat námitku podjatosti podle § 15a občanského soudního řádu.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 315/2009-18 ze dne 19. listopadu 2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo z podnětu Městského soudu v Praze rozhodnuto, že se řízení vedené posledně uvedeným soudem o žalobě pro zmatečnost nepřikazuje Krajskému soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem i právo na zákonného soudce, a konečně právo na spravedlivý proces.

2. Stěžovatel rekapituluje, že napadl u Obvodního soudu pro Prahu 1 IV. sněm České advokátní komory, protože byl konán v rozporu s jednacím řádem. V této věci bylo Městským soudem v Praze odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odmítací usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost. V řízení o žalobě pro zmatečnost bylo z podnětu Městského soudu v Praze vydáno rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností.

3. V ústavní stížnosti je namítáno, že nezávisle na formálním statutu soudce má z psychologického hlediska narušenu důvěru v nestrannost soudu, když je v řízení napadeno rozhodnutí téhož soudu, který o věci rozhoduje - tedy že tentýž soud je stranou sporu. Má také za to, že pokud mu zákon jako opravný prostředek přiznává žalobu pro zmatečnost, je v rozporu s povahou práva na zákonného soudce, aby o tomto opravném prostředku v kterékoli instanci rozhodoval soud, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje. Dále namítá, že nepominutelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o zákonném soudci, jímž napadené rozhodnutí je.

4. Současně stěžovatel pro případ, že by předsedovi Ústavního soudu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu v souvislosti s podanou ústavní stížností, vznesl námitku jeho podjatosti.

5. V souladu s § 3 a § 5 rozvrhem práce Ústavního soudu, Org. 1/10 ze dne 26. listopadu 2009, byla ústavní stížnost stěžovatele přidělena soudci Jiřímu Nykodýmovi, a tím v souladu s § 6 rozvrhu práce II. senátu, jehož dalšími členy jsou podle § 1 rozvrhu práce JUDr. Stanislav Balík a JUDr. Dagmar Lastovecká. S ohledem na to nepřísluší JUDr. Pavlu Rychetskému provedení žádného úkonu v souvislosti s projednáním a rozhodnutím ústavní stížnosti a námitka podjatosti je proto bezpředmětná.

6. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. S ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení je třeba vyjít z toho, že zásadně toliko proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek, a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní (nález

sp. zn. IV. ÚS 956/09

ze dne 22. října 2009). Je třeba rovněž připomenout, že k delegaci z obecné místní příslušnosti je třeba přistupovat restriktivně (nález

sp. zn. I. ÚS 144/2000

, N 172/24 SbNU 281; aj.).

7. Kompetenci soudu a tím zákonného soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost vymezuje § 235a odst. 1 občanského soudního řádu. Podle uvedeného zákonného ustanovení ve spojení s § 229 odst. 4 občanského soudního řádu byl k projednání a rozhodnutí věci příslušný právě Městský soud v Praze, resp. jeho určitý senát v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu. Napadeným rozhodnutím pak nadřízený soud v podstatě rozhodl jen o tom, že není důvod měnit takto ustanoveného zákonného soudce. Obecný soud vyšel z toho, že vztah mezi soudcem a soudem, u něhož svoji soudcovskou funkci vykonává, není klasickým vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a tuto úvahu rozvedl. Z toho uzavřel, že není podstatné, zda je účastníkem řízení právě soud, u nějž vykonává soudce svou funkci. Tuto jinak zcela správnou úvahu ve vztahu k § 12 odst. 1 občanského soudního řádu Ústavní soud doplňuje tím, že s ohledem na to, že v původním řízení byli účastníky řízení stěžovatel a Česká advokátní komora (jak sám stěžovatel tvrdí), pak v souladu s § 235a odst. 2 občanského soudního řádu jsou tito účastníci (a nikoliv soud, který napadené rozhodnutí vydal) i účastníky řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost. Ostatně v žádném typu řízení před obecnými soudy není soud, který vydal určité rozhodnutí, účastníkem řízení o opravném prostředku proti svému rozhodnutí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že je v napadeném rozhodnutí označen Městský soud v Praze jako žalovaný. Městský soud v Praze tudíž není stranou sporu a argumentace stěžovatele je v tomto směru nepřípadná.

8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že zásadně rozhoduje v českém civilním procesu o opravném prostředku soud odlišný od toho, který napadeného rozhodnutí vydal. Z této zásady však existují výjimky, a to právě u mimořádných opravných prostředků - návrhu na povolení obnovy řízení a žaloby pro zmatečnost. Na rovině ústavního pořádku přitom vzdor argumentaci stěžovatele neexistuje norma, která by takové vymezení kompetence neumožňovala.

9. Pokud jde o otázku nestrannosti soudu je nepochybné, že z rozhodování o žalobě pro zmatečnost jsou v souladu s § 14 odst. 3 občanského soudního řádu vyloučeni ti soudci, kteří napadené rozhodnutí vydali. Pokud by vzdor tomuto pravidlu neměli rozhodovat o věci stěžovatele nestranní soudci, je stěžovatel oprávněn podat námitku podjatosti podle § 15a občanského soudního řádu. Tento procesní prostředek je navíc (na rozdíl od rozhodování o přikázání věci jinému soudu v režimu § 12 občanského soudního řádu) v plné dispozici stěžovatele, který jej může uplatnit jak samostatně, tak i v rámci případného odvolání proti meritornímu rozhodnutí. Otázka opravných prostředků ve vztahu k případné podjatosti soudu je tedy v souladu se zásadami spravedlivého procesu na úrovni podústavního práva řešena jinak, než jak by si to patrně představoval stěžovatel. Ten tak evidentně ve vztahu ke svým námitkám o absenci nestrannosti soudu nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je jeho námitka ohledně porušení práva na nestranného soudce nepřípustná.

10. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu