Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 272/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.272.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation as not violating fundamental rights.

Numero d'incarto III.ÚS 272/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a district court ruling on litigation costs. The applicant argued that the cost allocation violated her rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and the ECHR, but the Court found the dispute over costs lacks the intensity required for constitutional protection. Consequently, the Court held that such matters fall within the exclusive domain of ordinary courts and do not warrant constitutional review absent arbitrary discretion or extreme procedural violations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms: Disputes over litigation costs allocation generally do not constitute a violation of fundamental rights and fall within the exclusive jurisdiction of ordinary courts, precluding constitutional review unless extreme arbitrariness is proven.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal litigation costs allocation fundamental rights protection ordinary court jurisdiction arbitrary discretion standard procedural costs review constitutional threshold

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
European Convention on Human Rights

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 10/98
Constitutional court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation as not a fundamental rights violation.
II. ÚS 130/98
Constitutional Court dismisses appeal for lack of detailed reasoning on litigation costs as standard legal issue.
I. ÚS 30/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs and alleged bias as unfounded.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
I. ÚS 457/05
Constitutional Court dismisses appeal claiming regional court violated rights by awarding litigation costs to the losing party.
III. ÚS 224/98
Constitutional Court of Czech Republic annuls lower court rulings for erroneous application of property restitution law.
II. ÚS 598/2000
Constitutional Court allows constitutional complaint by annulling lower court decision on litigation costs due to incorrect valuation of property subject matter.
III. ÚS 727/2000
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs due to failure to justify special diligence exception.
III. ÚS 619/2000
Constitutional Court annuls lower court costs ruling due to procedural error causing unnecessary expenses violating fair trial rights.
I. ÚS 633/05
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil procedure costs and fair trial rights. The court finds no arbitrary discretion in lower courts' decisions. The applicant failed to prove the lower courts acted arbitrarily or without reason. The court ruled that the lower courts' interpretation of the Civil Procedure Code was not arbitrary. The court held that the lower courts did not violate the right to a fair trial. The court concluded that the lower courts' decision was constitutionally compliant. The court determined that the applicant's claim lacked legal basis. The court rejected the applicant's request for constitutional review. The court affirmed the lower courts' jurisdiction and decision. The court emphasized the limits of constitutional review in civil cases.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. I. P., právně zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem AK se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. ledna 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 1. února 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009, a to ve výroku o nákladech řízení, kterým byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2009 č. j. 41 C 16/2008-44 jen tak, že stěžovatelce přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvého stupně činí 10.591,- Kč, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jímž bylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů ve výši 10.591,- Kč.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými výroky rozsudku Městského soudu v Praze došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně článku 11 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 4. února 2008, se žalobci domáhali vydání rozsudku, jímž by byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání id. 1/8 nemovitostí, domu čp. 759 postaveném na pozemku parc. č. 2233, obec Praha, část obce Vinohrady, a pozemku parc. č. 2233, k. ú. Vinohrady, a to každému jednomu z žalobců. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2009 č. j. 41 C 16/2008-44 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2009 č. j. 41 C 16/2008-57 byla žaloba zamítnuta a výrokem pod bodem II. rozsudku byla žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 10.951,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 o věci samé potvrzen, ve výroku o nákladech řízení byl k odvolání stěžovatelky změněn jen tak, že tyto činí 10.591,-Kč, jinak byl rovněž potvrzen. Uvedeným rozsudkem byla zároveň uložena žalobcům povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 10.591,- Kč.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v rámci soudního řízení byla úspěšná, neboť se žalobě ubránila, a proto správně Městský soud v Praze i soud prvního stupně přiznaly stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení. V důsledku nesprávné aplikace právních předpisů, upravujících výši náhrady nákladů řízení, přiznal, resp. potvrdil odvolací soud stěžovatelce nárok na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši, která prý právní úpravě v oblasti způsobu stanovení náhrady nákladů řízení neodpovídá. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní názor odvolacího soudu je zcela v rozporu s právní úpravou výše odměny za právní zastoupení advokátem. Ust. § 7 vyhlášky č. 484/2000 Sb. je totiž možno použít pouze v případech, kdy nelze odměnu za právní zastoupení stanovit dle ust. § 3 až 6 cit. vyhlášky. Jelikož v předmětném případě odměna za právní zastoupení byla bez jakýchkoliv obtíží stanovitelná dle ust. § 3 odst. l cit. vyhlášky, nemůže mít aplikace ust. § 7 cit. vyhlášky místo. Náhrada nákladů řízení v rozsahu stěžovatelčina zastoupení advokátem dle advokátního tarifu za jeden úkon právní služby by tak byla mnohonásobně vyšší než odměna paušální, která byla odvolacím soudem stěžovatelce přiznána, a která je založena na průměru šesti právních úkonů v jednom stupni řízení.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.

sp. zn. III. ÚS 224/98

,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

,

sp. zn. III. ÚS 727/2000

,

sp. zn. III. ÚS 619/2000

,

sp. zn. I. ÚS 633/05

).

V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu