Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1535/08 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1535.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding labor law interpretation of competent labor office.

Numero d'incarto III.ÚS 1535/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision on a labor dispute. The core issue involved interpreting which labor office was competent to notify the employer of a mass dismissal under Czech labor law, with the Supreme Court ruling that any labor office qualified. The Court found the applicant's arguments merely contested the correctness of lower court interpretations without raising new constitutional issues, thus failing to meet the threshold for constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints that merely contest the correctness of judicial interpretations without advancing novel constitutional arguments or demonstrating a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal labor law interpretation competent labor office unfair process claim supreme court precedent constitutional review threshold mass dismissal notification

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 3558/2008-78, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, č. j. 28 Co 502/2007-58, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2007, č. j. 27 C 86/2005-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že jeho pracovní poměr trval u žalované Komerční banky, a. s., (dále jen "žalované") "až do 24. 5. 2007". Klíčovou - a spornou - otázkou, na jejímž posouzení byl výsledek sporu závislý, se stala otázka výkladu pojmu "příslušného úřadu práce" ve smyslu § 52 odst. 6 zákoníku práce, v rozhodném znění, za skutkové situace, kdy místo výkonu práce stěžovatele bylo v Brně, a úkon podle § 52 odst. 4 byl učiněn úřadu práce dle sídla zaměstnavatele. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, zde uplatnil názor (stěžovatelově žalobě nepříznivý), jímž se identifikoval s výkladem podaným Nejvyšším soudem ve věcech shodného skutkového základu - lišících se pouze osobami žalujících zaměstnanců, avšak v jinak totožném postavení a zastoupených týmž zástupcem (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2985/2005, uveřejněný pod č. 6/2007 v časopise Soudní judikatura, resp. ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. sp. zn. 21 Cdo 189/2007) - podle nějž "příslušným úřadem práce, který je zaměstnavatel povinen informovat podle ustanovení § 52 odst. 3 zák. práce a jemuž je podle ustanovení § 52 odst. 4 zák. práce povinen prokazatelně doručit písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, se rozumí kterýkoliv úřad práce". Dospěl proto k závěru, že již doručením písemné zprávy žalovaného Úřadu práce pro hl. m. Prahu dne 29. 8. 2003 započal běh 30-ti denní lhůty pro skončení pracovního poměru dle § 52 odst. 6 zákoníku práce, a nikoli až doplněním tohoto podání, doručeném Úřadu práce Brno - město dne 24. 4. 2007, jak se domníval žalobce (stěžovatel).

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., když seznal, že není splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu k otevřené právní otázce výkladu pojmu "příslušný úřad práce" odpovídá již ustálené judikatuře obecných soudů. K námitce obsahového nedostatku podání žalované úřadu práce pak dovolací soud doplnil, že "není z pohledu skončení pracovního poměru zaměstnance podle § 52 odst. 6 zákoníku práce významné, zda má k obsahu zprávy výhrady propouštěný zaměstnanec", neboť písemná zpráva je určena příslušnému úřadu práce; výhrady zaměstnance "k podané (a prokazatelně doručené) zprávě nemají z hlediska doby skončení jeho pracovního poměru výpovědí právní význam".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnost právního závěru obecných soudů, jejž ve výše vymezené otázce přijaly, a předkládá obšírné zdůvodnění vlastní interpretační verze. Podle jeho názoru pojem "příslušný" (úřad práce) má "vždy zcela konkrétní význam z důvodu jeho odlišení" od pojmu "každý". Účelem právní úpravy § 52 odst. 6 zákoníku práce není potřeba zabezpečit příslušná opatření na úseku státní politiky zaměstnanosti "plošně na území celého státu", nýbrž zabezpečit účelná opatření právě jen v určitém regionu, kde k hromadnému propouštění došlo. Zamýšleným příslušným úřadem tak může být pouze úřad práce příslušný dle stěžovatelova bydliště a místa výkonu práce; jediným akceptovatelným hlediskem je podle stěžovatele proto jen hledisko místní (regionální), což dovozuje i čl. 4 odst. 2 oddílu III a čl. 5 oddílu IV Směrnice Rady EU 98/59/ES ze dne 20. 7. 1998. Odvolací soud se nadto nedostatečně vypořádal s namítanou "formalistickou" povahou zprávy žalované, která tím pro úřad práce "neměla žádnou vypovídací hodnotu", a nebylo možno ji s jeho "propuštěním" ... jakkoliv ztotožnit. Stěžovatel posléze kritizuje úsudek dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam, jelikož odpovídalo ustálené soudní judikatuře, a tvrdí, že "ona" ustálená judikatura se "týká prakticky jediného případu", kdy žalovaný dal hromadnou výpověď více pracovníkům téhož pracoviště, kteří následně podali identické žaloby, o kterých bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto v neprospěch žalobců.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud.

Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatel v ústavní stížnosti - podle užité argumentace výlučně - namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly k otázce výkladu pojmu "příslušný úřad práce" dle § 52 odst. 3, 4, 6 zákoníku práce v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani vybočení z interpretačních standardů, případně absenci logické a věcně fundované argumentace, což jediné by mohlo hrát roli v ústavněprávním přezkumu soudy aplikovaného hmotného práva. Obecné soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, a jimi přijaté závěry jsou konzistentní s relevantní (a jimi citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu. Nemůže proto jít ani o výklad nepředvídatelný ani jakkoliv "excesivní", a to i když názor jiný (blízký stěžovatelovu) byl v obdobných věcech dříve nižšími soudy zastáván rovněž, případně byl i hájitelný.

Z ústavněprávních hledisek nelze ničeho namítat proti úvaze dovolacího soudu, že "příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění", a tudíž "nelze při rozhodování sporu nebo jiné právní věci uvažovat o tom, jaké hledisko by bylo pro určení této místní příslušnosti úřadů práce nejvhodnější, a nahrazovat v tomto směru činnost (vůli) zákonodárce". Není proto neakceptovatelné, uzavřel-li Nejvyšší soud, že nepovažoval-li zákon za nutné a potřebné stanovit, jak má být určen ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce "příslušný úřad práce", nelze učinit jiný závěr, než že jím třeba rozumět úřad práce "každý". Ostatně stěžovatelova koncepce určení příslušného úřadu práce, v kolizi s ambicí determinace "určité", se ze svých vlastních východisek neubrání "neurčitosti" rovněž, jestliže otevírá hledisku "regionálnímu" možnost spjatosti (a to nejméně) jak se zaměstnancovým bydlištěm tak s místem jeho dosavadního pracoviště.

Z pohledu významu právního závěru dovolacího soudu, jmenovitě jeho vlivu na sjednocování soudní praxe, není přitom rozhodné, ve kterých věcech jej dříve vyslovil, nýbrž to, zda k takovému sjednocení směřuje, resp. reflektuje-li stabilizovaný názor samotného Nejvyššího soudu, a tak tomu v dané věci již zjevně bylo. Pakliže dovolací soud v dané věci posuzoval identický právní problém již (nejméně) potřetí, nebylo tudíž neodůvodněné, dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Též právní závěr, že ani tvrzená "formalistická" povaha zprávy není určující pro počátek běhu zákonné lhůty pro ukončení pracovního poměru, odvolací soud uspokojivě odůvodnil, a jeho závěr ostatně plně koresponduje s tím, jak se k téže námitce vyjádřil soud dovolací.

Z obsahu ústavní stížnosti je - v obecné poloze - nadto zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného podústavního práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání a poté i v dovolání).

Shrnutím řečeného nelze dospět než k závěru, že stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu