Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to procedural limits and lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The Supreme Court had ruled the appeal inadmissible because the claimed damages exceeded the threshold for a single judicial decision, despite the litigant arguing this interpretation was extreme and violated his rights. The Constitutional Court held that the Supreme Court correctly focused only on admissibility criteria and that the litigant's claim of arbitrary discretion did not infringe upon constitutionally guaranteed rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the correctness of simple law interpretation by ordinary courts unless it affects constitutionally guaranteed rights, and it dismisses complaints alleging arbitrary discretion when the lower court properly addressed admissibility criteria.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Petrem Šírem, advokátem se sídlem ve Sněžném, Kadov 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 25 Cdo 2643/2007-92, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud "celou věc řádně nevyhodnotil, a tím pádem ani nezdůvodnil", jak mu to ukládá čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Druhou námitkou je extrémní interpretace spočívající v tom, že Nejvyšší soud částky, které stěžovatel uplatnil jako náhradu škody, rozdělil, přestože všechny tyto částky (náklady zastoupení obou stran, soudní poplatky) jsou dány vyhláškou a tvoří nedílnou součást jednoho jediného soudního sporu.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, čj. 3 C 132/2003-53, uložil žalovanému, tj. vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastník"), zaplatit stěžovateli částku 22 173 Kč s úrokem z prodlení, zamítl žalobu na zaplacení dalších 4283,10 Kč a dalšího úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal částečně důvodným nárok na náhradu škody (v rozsahu stěžovatelem prokázaném), která měla stěžovateli vzniknout tím, že vedlejší účastník jako advokát sepsal pro stěžovatele smlouvu o nájmu nebytových prostor, jež byla posléze soudem shledána neplatnou, a stěžovatel vynaložil náklady neúspěšného soudního řízení, v němž se domáhal nároků z uvedené neplatné smlouvy.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, čj. 18 Co 15/2006-70, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že mezi vadným poskytnutím právní služby vedlejším účastníkem a vznikem škody spočívající v stěžovatelem vynaložených nákladech soudního řízení není příčinná souvislost.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2009, čj. 25 Cdo 2643/2007-92, dovolání stěžovatele odmítl podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění konstatoval, že odvolací soud sice rozhodl o uplatněné částce jedním výrokem, avšak je zřejmé, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud předesílá, že v souladu se svou ustálenou judikaturou je vázán petitem ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu se mohl zabývat ústavností toliko usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, a nikoliv ústavností předchozích rozhodnutí obecných soudů.
První stěžovatelova námitka směřuje proti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, o němž má stěžovatel za to, že je v rozporu s požadavky plynoucími z práva na spravedlivý proces.
Požadavkům kladeným na odůvodnění soudního rozhodnutí se Ústavní soud věnoval v celé řadě svých rozhodnutí. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (srov. např.
II. ÚS 435/09
).
Těmto požadavkům rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá. Je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud rozhodoval napadeným usnesením o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění se proto mohl a měl zabývat pouze těmi okolnostmi, které se týkají přípustnosti dovolání. To také Nejvyšší soud učinil; z odůvodnění jeho rozhodnutí jsou patrné konkrétní důvody, pro něž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se žalobou uplatněná částka ve skutečnosti skládá z několika samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, jakož i to, jak se tato okolnost promítá do posuzování přípustnosti dovolání. Dovozuje-li stěžovatel v této souvislosti, že neústavnost odůvodnění je vyvolána tím, že Nejvyšší soud "celou věc řádně nevyhodnotil", jde o námitku lichou, neboť - jak již bylo řečeno - dovolací soud se při posuzování přípustnosti dovolání nemohl zabývat "celou věcí", ale pouze okolnostmi týkajícími se přípustnosti dovolání. Těmito okolnostmi se dovolací soud řádně zabýval, a proto mu nelze v tomto směru nic vytknout. Odkaz stěžovatele na nález
sp. zn. III. ÚS 95/97
není vhodný, neboť se týká odlišné problematiky (tzv. opomenutých důkazů), a na závěrech právě vyslovených nic nemění.
Nelze přisvědčit ani druhé námitce, kterou stěžovatel uplatnil. Její podstatou je polemika s názorem Nejvyššího soudu, zda bylo rozhodováno o několika nárocích (byť byly uplatněny jedinou žalobou), nebo o nároku jediném. V souladu se shora vymezeným postavením Ústavního soudu není jeho úkolem přezkoumávat správnost interpretace a aplikace jednoduchého práva. Nemá-li výklad jednoduchého práva dopad do ústavně garantovaných práv, nepřísluší Ústavnímu soudu zaujímat jiné právní názory, odchylné od těch, které vyslovily v civilním řízení obecné soudy.
Ústavní soud neshledal, že by argumentace Nejvyššího soudu zasahovala do ústavně garantovaných práv stěžovatele, případně že by dokonce šlo o extrémní interpretaci ve smyslu nálezu
IV. ÚS 188/94
, jehož se dovolává stěžovatel. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel domáhal, se skládala ze soudního poplatku, z nákladů zastoupení stěžovatele advokátem a z náhrady nákladů řízení, jež stěžovatel zaplatil protistraně. Je zjevné, že každá tato položka je upravena jiným právním předpisem (soudní poplatek zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; náklady zastoupení advokátem advokátním tarifem; náhrada nákladů řízení občanským soudním řádem), z čehož také plynou rozdíly v předpokladech jejich vzniku a obsahu, včetně kupř. stanovení dne jejich splatnosti a následků nezaplacení. Úvahu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že stěžovatel v žalobě kumuloval několik nároků, jež je z hlediska přípustnosti dovolání nutno posoudit samostaně, z tohoto hlediska jistě nelze považovat za extrémní nebo jinak porušující základní práva stěžovatele.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. února 2010
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu