Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil judgment on deposit claims.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by two individuals against a civil court judgment denying their claim for deposit interest. The applicants argued that the lower court misapplied the relevant statute regarding deposit claims and violated their right to a fair trial and legal certainty. The court rejected these claims, finding that the lower court thoroughly examined all objections and provided sufficient reasoning for its decision on the merits and procedural costs.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is rejected as obviously unfounded when the constitutional court finds no violation of fundamental rights or freedoms in the challenged decision.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelů a) Ing. J. P. a b) L. K., zastoupených JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem Ostrava-Přívoz, Fügnerova 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009 č. j. 62 Co 81/2007-227, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označeného rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 3. 2006 č. j. 46 C 128/2003-70. Uvedli, že u jmenovaného soudu uplatnili nárok na doplatek náhrady vkladů, přičemž, dle jejich přesvědčení, na podkladě nesprávného právního posouzení věci, nesprávné aplikace a vyložení právní normy - § 18 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze pak toto pochybení neodstranil, a proto se jeho rozhodnutím cítí dotčeni v právech, zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 1 Ústavy České republiky. Dále poukázali na průběh odvolacího řízení, na složení senátu, jenž byl, dle jejich přesvědčení, v rozhodování o odvolání nesprávně obsazený, ačkoliv se opakovaně práva na zákonného soudce dovolávali. Vyslovili nesouhlas i s výrokem o nákladech řízení, které byli zavázáni zaplatit žalovanému, když v předmětné věci měl soud postupovat podle § 150 občanského soudního řádu, a pokud jde o výši účtovaných nákladů žalovaným, pak tuto posuzovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2929/07
.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009 sp. zn. 62 Co 81/2007 zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 3. 2006 č. j. 46 C 128/2003-70, u kterého se domáhal žalobce a) zaplacení částky 46.432,- Kč a žalobkyně b) částky 46.452,- Kč, oba s 2,5% úroky z prodlení od 29. 9. 2003 do zaplacení a s poukazem na důkazy provedené a hodnocené soudem I. stupně, za použití a výkladu § 17 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 20 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění zákona č. 212/2001 Sb., rozsudek, jímž byla žaloba ve věci samé zamítnuta, potvrdil, ve výroku o povinnosti žalobců uhradit žalované náklady řízení v nepatrné části změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V obsáhlém odůvodnění se vypořádal se všemi námitkami žalobců (nyní stěžovatelů) a vyčerpávajícím způsobem vyložil, pro které skutečnosti při zkoumání opodstatněnosti uplatněných finančních částek - části vkladů (a příslušenství) uložených u Družstevní záložny, která nebyla schopna svým závazkům vůči vkladatelům dostát, postupoval soud I. stupně v souladu s příslušnými právními předpisy a zjištěným skutkovým stavem. Stejně tak se vypořádal s jejich výhradami, týkajícími se obsazení senátu 62 Co, jakož i s výhradami proti výroku o nákladech řízení. Na uvedené odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno pouze dodat, že v ústavní stížnosti proti výrokům o nákladech řízení poukaz na nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 2929/07
není opodstatněný, když v citovaném rozhodnutí šlo o posouzení nákladů řízení z hlediska jejich účelnosti (vynaložených na odměnu zastupujícího advokáta), a to u účastníka, kterým byl Český stát - Ministerstvo financí ČR, ve věci stěžovatelů však žalovaný Zajišťovací fond družstevních záložen takové postavení nemá.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu