Constitutional Court dismisses appeal as arrest warrant does not yet infringe personal liberty rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against an arrest warrant and European arrest warrant. The applicant argued that the warrants violated his personal freedom and justified detention without legal grounds. The court ruled that since the applicant had not yet been physically detained or presented before a court, no material interference with his personal liberty had occurred at the time of the appeal.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 8 odst. 4 Listiny základních práv a svobod; Art. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: An arrest warrant constitutes a potential interference with personal liberty but does not constitute a material violation of rights if the individual has not yet been detained or brought before a court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, proti příkazu k zatčení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 31 T 57/2009-101, a evropského zatýkacího rozkazu téhož soudu č. j. 31 T 57/2009-117 ze dne 29. prosince 2009, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 22. ledna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Je přesvědčen, že jimi hrozí nezákonný a protiústavní zásah do jeho osobní svobody, zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel rekapituluje, že je stíhán pro trestný čin pohrdání soudem podle § 169b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že jako obžalovaný opakovaně mařil jednání soudu, neboť se nedostavoval k hlavnímu líčení ve věci vedené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 10/2001. V nyní posuzovaném řízení bylo na 4. prosince 2009 nařízeno hlavní líčení. Z tohoto hlavního líčení se řádně omluvil s odkazem na předem rezervovanou služební cestu do zahraničí, z níž se měl vrátit dne 15. prosince 2009. Následně se z novin dozvěděl, že při hlavním líčení byl vydán příkaz k zatčení, který napadá touto ústavní stížností. Po návratu ze služební cesty dne 16. prosince 2009 pak stěžovatel požádal soud o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a o doručování na adresu svého obhájce. V dané věci nebyl nařízen žádný další termín hlavního líčení.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá zákonnou úpravu týkající se vzetí do vazby a dospívá k závěru, že jej nelze vzít do vazby pro absenci zákonných podmínek. Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu pak namítá, že se nezdržuje v jiném členském státě Evropské unie. O realizaci příkazu k zatčení v dané věci, kde mu hrozí dva roky odnětí svobody, se pokusili příslušníci elitní jednotky Policie České republiky. Navíc je pod dohledem Probační a mediační služby z důvodu propuštění z vazby v trestní věci vedené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 10/2001. Je přesvědčen, že došlo k nepřiměřeně extenzivnímu výkladu možnosti využití vazby.
4. Řízení o ústavních stížnostech je založeno na principu následné a nikoliv preventivní ochrany základních práv a svobod. Tomu ostatně odpovídá princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti vycházející z toho, že ochrana práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku, a proto má k nápravě případných porušení základních práv a svobod primárně docházet v řízení o procesních prostředcích k ochraně práv v řízení před obecnými soudy. Konečně je třeba vyjít z toho, že základní práva a svobody jsou Ústavním soudem chráněna v jejich materiálním a nikoliv ryze formálním pojetí.
5. Stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany své osobní svobody, do níž však materiálně a bezprostředně ještě nebylo ze strany orgánů veřejné moci zasaženo. K tomu by došlo až v případě, že by byl stěžovatel skutečně na základě napadených rozhodnutí zadržen a předveden před soud. Až v ten moment by pak byly relevantní všechny námitky, které stěžovatel vznáší proti své (případné) vazbě, přičemž by se jimi soud musel zabývat v souladu s § 69 odst. 5 trestního řádu. Vzal-li by soud stěžovatele do vazby, tak by stěžovatel k ochraně svých práv měl k dispozici ústavní stížnost.
6. Příkaz k zatčení, resp. evropský zatýkací rozkaz je třeba chápat jako provedení čl. 8 odst. 4 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takto chápáno nemusí být důsledkem realizace předvedení před soud započetí vazby, protože základním důvodem tohoto ústavněprávně legitimního zásahu do osobní svobody má být provedení soudního jednání. V tomto směru úvahy stěžovatele stran případné vazby ztrácejí opodstatnění.
7. Zcela na okraj lze poukázat na to, že podle názoru doktríny by vydání příkazu k zatčení zpravidla nemělo bránit ustanovení § 68 odst. 2 trestního řádu, neboť při zachování podmínky, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet, bude vždy splněna některá z okolností podle § 68 odst. 3 písm. a) nebo b) trestního řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005.s. 487). Ani rozhodovací praxe ani doktrína přitom ještě nevyřešily, zda vůbec ustanovení § 68 odst. 2 vydání příkazu k zatčení brání. Konečně v hodnocení důvodů, zda byly či nebyly dány podmínky pro vydání napadených rozhodnutí, se stěžovatel a obecný soud mohou rozcházet, přičemž tento rozpor by sám o sobě stejně nebyl způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny.
8. S ohledem na to, že k materiálnímu a bezprostřednímu zásahu do osobní svobody napadenými rozhodnutími v době podání ústavní stížnosti evidentně nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti nebyl stěžovatel ani vyzýván k odstranění vady, spočívající v nepředložení kopií rozhodnutí, jež byla napadena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu