Constitutional Court dismissed appeal claiming fair trial rights violated by lower courts' property ownership rulings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff challenging lower court decisions on property ownership. The plaintiff argued that the courts erred in evaluating evidence and applying civil law provisions regarding adverse possession. The court ruled that procedural fairness guarantees do not override material legal errors unless they violate fundamental rights, which was not the case here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may dismiss a complaint if the lower courts' interpretation of substantive law, even if erroneous, does not constitute an arbitrary violation of fundamental rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, AK se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009 čj. 22 Cdo 2283/2009-167, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2009 čj. 22 Cdo 2283/2009-171, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2007 čj. 8 Co 646/2006-136 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 2. 2006 čj. 13 C 228/2004-104 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 15. 10. 2009 a doplněným dne 3. 11. 2009 se P. P. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem.
II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 13 C 228/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 2. 2006 nalézací soud zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 18. 1. 2007 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 8. 6. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2007 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") bylo porušeno nesprávným vyhodnocením v řízení provedených důkazů postupem rozporným s ustanovením § 132 o. s. ř., a nesprávnou aplikací ustanovení § 116 a § 145 odst. 1 občanského zákoníku. Dle jeho názoru obecné soudy otázku vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům právními předchůdci vedlejších účastníků (žalovaných) rozhodly v rozporu s hmotným právem, přičemž k nesprávnému závěru o vydržení vlastnického práva dospěly na základě skutkových zjištění nemajících oporu v provedených důkazech. Dále tvrdil, že důsledkem porušení dle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
IV. K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl.6 odst. 1 Úmluvy, nesprávným skutkovým a právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což nebyl případ stěžovatele.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že "majetkem" ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být nejen "skutečný majetek" ale i jiná ocenitelná majetková hodnota, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., http://www.echr.coe.int, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002).
Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníka, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem bude jeho žalobnímu návrhu vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.
Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatel nemohl oprávněně tvrdit, že byl vlastníkem majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny; k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek napadenými rozhodnutími proto nemohlo dojít.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2010
Miloslav Výborný , v. r.
předseda senátu Ústavního soudu