Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3319/09 ECLI:CZ:US:2010:2.US.3319.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as it is not an admissible remedy for ordinary civil disputes.

Numero d'incarto II.ÚS 3319/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by an individual against lower court decisions regarding civil execution proceedings. The applicant argued that his fundamental rights were violated due to the premature filing of an execution request and the imposition of compensation obligations during his probation period. The court ruled that the Constitutional Court is not a regular appellate instance and therefore lacks jurisdiction to review legal conclusions of ordinary courts unless they involve a clear violation of fundamental rights, which was not established here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a regular appellate instance and its jurisdiction is limited to cases where ordinary court decisions violate fundamental rights, excluding mere disputes over legal interpretation or exhaustion of remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility fundamental rights protection ordinary court jurisdiction exhaustion of remedies probation period compensation execution proceedings constitutional court competence

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 592/2008 ze dne 31. srpna 2009, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 12 Nc 1889/2007-11 ze dne 20. listopadu 2007, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti WIRPO s. r. o., se sídlem Hájecká 1194/12, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 22. prosince 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně bylo na návrh vedlejší účastnice řízení (tam oprávněné) zastaveno exekuční řízení proti stěžovateli a současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení 29.060 Kč. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel rekapituluje, že mu byla rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 9/2005 ze dne 22. května 2007 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 73/2007-818 ze dne 11. září 2007 uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení škodu ve výši 516.837 Kč a současně mu byla uložena povinnost nahradit tuto škodu podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 136/2008 ze dne 11. června 2008 a toto rozhodnutí doložil soudu prvého stupně v nyní posuzované věci (po podání odvolání) dne 5. září 2008.

3. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nijak nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Je totiž přesvědčen, že návrh vedlejší účastnice řízení byl podán předčasně, a proto měl být odmítnut jak neoprávněný. V důsledku uložení povinnosti podle § 59 odst. 2 trestního zákona bylo totiž rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu podle § 228 odst. 1 trestního řádu omezeno jen na určení výše škody, a lhůta k plnění se shodovala se zkušební dobou. Ta v době podání exekučního návrhu ještě neuplynula.

4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Pokud tedy ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice, jež mu nepřísluší (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). To je právě posuzovaný případ.

5. Argumentace stěžovatele o předčasnosti exekučního návrhu s ohledem na jím podaný výklad ustanovení § 59 odst. 2 trestního zákona a § 228 odst. 1 trestního řádu, tvořila zcela zjevně i obsah jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. To je zřejmé jak z narativní části usnesení odvolacího soudu, tak i z koncepce ústavní stížnosti. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal tím, že označil za zcela nesprávný stěžovatelem podaný výklad příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu. Uvedl, že stěžovatelovým výkladem došlo ke smíšení podmínek pro závěr o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil, s vykonatelností rozhodnutí o náhradě škody. Názor odvolacího soudu je přitom v souladu jak s ustálenou rozhodovací činností obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2578/2006 ze dne 30. října 2007), tak i s názory doktríny (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 520-521). Lze tedy uzavřít, že se odvolací soud s námitkou stěžovatele srozumitelně vypořádal a jeho závěr byl předvídatelný. Zcela opodstatněný byl i závěr o tom, že soud prvního stupně postupoval správně, když řízení zastavil v důsledku zpětvzetí návrhu vedlejší účastnice řízení.

6. Ve vztahu ke skutečnosti, že byl před rozhodnutím odvolacího soudu zrušen exekuční titul, stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá a ostatně ve vztahu k této skutečnosti stěžovatel nic nenamítal ani nenavrhoval ani v podání (přiloženém k ústavní stížnosti), kterým soud prvního stupně (po podání odvolání) informoval o zrušujícím rozhodnutí. S ohledem na to by případná námitka ve vztahu k této skutečnosti, obsažená v ústavní stížnosti, byla nepřípustná pro nevyčerpání všech prostředků nápravy.

7. Konečně stěžovatel tvrdí, že v posuzovaném případě mělo dojít výkladem právních norem k odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Toto jeho tvrzení nebylo nijak vyargumentováno a jeví se zcela nepřípadné.

8. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 psím. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu