Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 99/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.99.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal due to procedural time limits and lack of Supreme Court merit review.

Numero d'incarto IV.ÚS 99/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint against lower court decisions regarding enforcement proceedings. The applicant argued for a violation of fair trial rights, but the Supreme Court had already dismissed the appeal on procedural grounds without examining the case merits. The Court found the complaint inadmissible because the statutory deadline for filing it expired when the Supreme Court's decision was delivered, not when the appeal was rejected.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 99/1963 Coll., on the Administration of Justice: A constitutional complaint against first and second instance court decisions is time-barred if the deadline expires upon receipt of the Supreme Court's decision, unless that decision rejects the appeal on discretionary grounds.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility statutory time limits enforcement proceedings Supreme Court appeal procedural exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 99/1963 Coll., on the Administration of Justice

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Zikou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 27 E 338/2008 ze dne 28. 3. 2008, Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 363/2008 ze dne 2. 7. 2008 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 553/2009 ze dne 15. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o výkon rozhodnutí, v němž stěžovatel měl postavení povinného, proti němuž Okresní soud v Kutné Hoře v záhlavím označeným rozhodnutím nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky oprávněné. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně s řádným zdůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně v záhlaví označeným usnesením jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že podmínky nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že v řízení o výkon rozhodnutí již nelze přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. O dovolání podaném stěžovatelem proti usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl v podstatě s odůvodněním, že v daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) v dovolání nevymezil.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obecným soudům I. a II. stupně vytýká řadu pochybení včetně nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení, to však převážně v poměru k nalézacímu řízení a jeho rozhodnutím se závěrem, že v důsledku toho, že se soudy nezabývaly podstatou věci, bylo i nařízení výkonu rozhodnutí neopodstatněné a v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - řádně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány. Stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem nevymezil a dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 11. 1. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu