Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3301/09 ECLI:CZ:US:2010:3.US.3301.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding marital property division.

Numero d'incarto III.ÚS 3301/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a former spouse against a lower court's ruling on marital property division. The applicant argued that the courts deprived him of assets he exclusively funded, violating his fundamental rights. The court rejected this claim, noting that the applicant's argument merely expressed disagreement with the legal outcome rather than demonstrating a violation of constitutionally protected rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the applicant's argument fails to reach the level of constitutional review by merely expressing dissatisfaction with the legal result without substantiating a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint marital property division clearly unfounded fundamental rights contractual autonomy separate property joint property regime

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
čl. 90 Ústavy České republiky
čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
90 Ústavy České republiky a v čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Štolou 18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 23 Co 300/2009-245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 4. 2009, č. j. 25 C 205/2007-208, v napadených výrocích II. až V. a VIII. až X., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k výroku V., o povinnosti stěžovatele (v řízení žalovaného) zaplatit žalobkyni 480 000 Kč z titulu vypořádání společného jmění manželů, uzavřel, že ačkoli v průběhu manželství byla kupní cena "budovy č. e. 12 na st. parc. 97, st. parc. 96 a st. parc. 97 v katastrálním území Vraný" (1 000 000 Kč) uhrazena výlučně ze stěžovatelova majetku (peněz získaných z prodeje zděděné nemovitosti), soud prvního stupně přesto nepochybil, zahrnul-li tyto nemovitosti do masy společného jmění, neboť kupujícími byli oba manželé a při uzavření kupní smlouvy projevili vůli je nabýt do společného jmění. Za situace, kdy je soud přikázal (v tržní ceně ku dni zániku manželství ve výši 1 845 000 Kč) do individuálního vlastnictví stěžovatele, mu pak opodstatněně uložil zaplatit žalobkyni (po odečtení oboustranných vnosů) ve výroku uvedenou peněžní částku na vyrovnání podílů.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jej obecné soudy svými rozhodnutími "fakticky připravily ... o část majetku, o jehož pořízení se zasloužil výlučně on", a "v rozporu s elementární zásadou spravedlnosti umožnily jeho bývalé manželce získat značnou částku z majetku zakoupeného sice formálně do společného jmění, na jehož pořízení se však nepodílela".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Již ze skromné ústavněprávní argumentace stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se podává, že o tvrzené dotčení práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny může jít toliko v rovině čl. 36 odst. Listiny (porušení zásad tzv. spravedlivého procesu), a to uplatněným výkladem podústavního práva, jež upravuje nabývání věcí do společného jmění manželů a jeho vypořádání poté, co zaniklo (§ 143 a násl. obč. zák.).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť - jak bylo řečeno - argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež k otázce, zda zahrnout dotčené nemovitosti do společného jmění (za situace kdy sice kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé, kteří souhlasně při uzavření kupní smlouvy projevili vůli je nabýt do společného jmění), jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného hmotného práva. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a jimi přijatý závěr o vypořádání sporných nemovitostí (resp. uložení povinnosti stěžovateli zaplatit bývalé manželce stanovenou částku) je zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněné pod č. 49/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 789, svazek 11, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 785/2001, uveřejněném tamtéž pod C 1517, svazek 21, případně i sp. zn. 22 Cdo 1461/2006 a další).

Tato judikatura vychází ze skutečnosti, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky, a tudíž tam, "kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění, mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění ...; k takové modifikaci je třeba notářského zápisu a pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit" (srov. sp. zn. 22 Cdo 2779/2008). Věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů se nestává předmětem společného jmění, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil, pouze za předpokladu, že ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98).

Jinak řečeno, nabytí věci za trvání manželství do individuálního vlastnictví je výjimkou ze zásady, a tím je třeba poměřovat i tu stěžovatelovu kritiku, jíž namítá rozpor s "elementární spravedlností". K tomu stojí za to připomenout, že "ve hře" jsou i nepřehlédnutelné ústavněprávní důsledky principu smluvní autonomie subjektů smlouvy a respektu k jimi vyjádřené vůli; tu stěžovatel projevil v dotčené kupní smlouvě tak, že jí sledoval nabytí věci do společného, nikoli individuálního vlastnictví.

Ostatně z obsahu ústavní stížnosti je nadto zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel očividně podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v.r.

předseda senátu