Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement costs and executor fees as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Masokombinat Pribram, a.s., against a district court order adjusting enforcement costs. The applicant argued that the court's calculation of the executor's fee and legal representation costs violated fundamental rights by failing to account for voluntary debt repayment and the specific number of legal submissions made. The court ruled the complaint clearly unfounded, affirming that lower courts must interpret statutory provisions to reflect the complexity of enforcement activities rather than relying solely on the amount recovered, and that the principle of *reformatio in peius* does not apply when a court corrects procedural errors in enforcement orders.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that general courts must interpret enforcement fee regulations to reflect the complexity of the act rather than direct dependency on the recovered amount, and that courts are obligated to correct enforcement orders containing errors without requiring a separate objection from the entitled party.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Masokombinát Příbram, a.s., se sídlem Jinecká 315, Příbram, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 8. 2009 č. j. 21 Nc 5726/2008-168 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 č. j. 112 EX 1151/08-58 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2009 č. j. 112 EX 1151/08-61, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Soudní exekutor vydal dne 27. 2. 2009 v pořadí již třetí příkaz k úhradě nákladů řízení exekuce (napadený ústavní stížností), kterým stanovil odměnu exekutora ve výši 301.897 Kč, paušální náklady ve výši 4.165,-Kč a náklady oprávněného ve výši 58.607,50 Kč. Při stanovení odměny vycházel soudní exekutor z toho, že jím bylo v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 vyhl.č. 330/2001 Sb. vymoženo 3.573.880,60 Kč a odměna podle § 6 cit. vyhlášky z takto vymožené částky činí 507.390,-Kč. S odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky soudní exekutor stanovil tuto odměnu ve výši 50% tedy částkou 253.695,-Kč.
Okresní soud v Příbrami napadeným usnesením námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ohledně nákladů soudního exekutora zamítl a současně tento příkaz změnil v neprospěch stěžovatele tak, že náklady oprávněného určil částkou 116.858,-Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodným kriteriem pro stanovení výše odměny exekutora je, aby odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a pakliže bude vzhledem ke konkrétním okolnostem, a to jak na straně exekutora, tak na straně povinného zřejmé, že byla malá, ne-li nepatrná, nic nebrání stanovení odměny exekutora pod hranicí padesáti procent. Je na obecných soudech, aby dokázaly závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu interpretovat přiléhavě. Rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a příkaz k úhradě nákladů exekuce však zcela abstrahují od toho, že stěžovatel dobrovolně plnil na vymáhanou pohledávku stejně jako na náklady exekuce již v okamžiku, kdy se toliko dozvěděl o nařízení exekuce, aniž by byl obeznámen s kterýmkoli ze způsobů, kterým exekutor hodlal pohledávku vymáhat.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 23/93
).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti.
Okresní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelem coby povinným uváděný stupeň "dobrovolnosti" realizace plnění z jeho strany je plně "zohledněn" ve snížené výši odměny stanovené exekutorem, tj. tuto odměnu stanovil ve výši 50% ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. Takto určená výše odměny dle okresního soudu zohledňuje na jedné straně činnost exekutora, který učinil vše pro zajištění majetku povinného k realizaci inkasa pohledávky oprávněného (tento majetek musil zjistit, vydal řadu exekučních příkazů, které doručoval účastníkům i dotčeným orgánům státní správy a třetím osobám, jednal se stěžovatelem a plnění od něj přijal, zúčastnil se písemnou formou i odvolacího řízení, přijaté plnění následně předal stěžovateli a vydané příkazy opětovně zrušil) a na druhé straně i skutečnost, že po zjištění nařízení exekuce a postižení majetku stěžovatel svůj závazek neprodleně uhradil. Okresní soud proto námitky stěžovatele zamítl, neboť způsob určení a výši odměny exekutora považoval za úplné a správné. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci neshledal.
Ostatně v posuzované věci bylo rozhodnuto v souladu se závěry vyslovenými v nálezu pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl.ÚS 8/06
, dle kterého "Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy." Okresní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč stanovená konkrétní odměna exekutora odráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, což stěžovatel opomíjí. V dané věci bylo rovněž rozhodnuto v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 233/09
, jakož i s nálezem
sp. zn. II. ÚS 1540/08
, který interpretoval nález
sp. zn. Pl.ÚS 8/06
tak, že "v tehdy řešeném případě byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy povinný uhradil vymáhané částky dobrovolně, ale až po doručení usnesení o nařízení exekuce na základě výzvy k dobrovolnému splnění, což bylo důvodem pro upuštění od provedení exekuce a což se mělo stát důvodem pro postup podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. snížení odměny soudního exekutora na 50 %."
Dále stěžovatel vznesl námitku proti výroku o nákladech oprávněného, představovaných náklady právního zastoupení, které byly okresním soudem dle stěžovatele stanoveny nesprávně resp. v rozporu s vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud opominul, že právní zástupce oprávněného učinil v odvolacím řízení pouze jediný úkon (sepis vyjádření), a podle § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. se proto sazba odměny snižuje o 50%.
Ani tuto námitku neshledává Ústavní soud důvodnou. Okresní soud totiž při rozhodování o výši nákladů oprávněného nepostupoval v rozporu s § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., neboť zjevně reflektoval obsah spisu, z něhož plyne, že právní zástupce oprávněného se v odvolacím řízení k odvolání povinného vyjádřil třemi podáními doručenými soudu dne 3. 6. 2008, dne 5. 6. 2008 a dne 25. 9. 2008.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že soud nemůže změnit k jeho námitkám exekuční příkaz v části určující náklady oprávněného v jeho neprospěch bez současně podaných námitek oprávněného. V občanském soudním řízení neplatí zásada obsažená v řízení trestním - zákaz reformatio in peius. V případě podaných námitek je naopak soud o nich rozhodující povinen zkoumat správnost postupu a výpočtu soudního exekutora a zjistí-li pochybení, je namístě napadené usnesení změnit, což okresní soud učinil.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu