Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial and property rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a co-ownership dispute. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial and property rights through procedural formalism and insufficient evidence evaluation. The court rejected these claims, stating that the lower courts properly exercised their independent authority and that the applicant's dissatisfaction with the evidence assessment does not constitute a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant merely disputes the substantive reasoning of lower courts without demonstrating a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Bruntál, Opletalova 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2009 č. j. 8 Co 500/2009-153 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. března 2009 č. j. 8 C 300/2005-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož do práva pokojně užívat svůj majetek podle čl. 1 odst. 1 (věty první) Protokolu č. 1 k Úmluvě a podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
V nalézacím řízení obecné soudy rozhodly v právní věci žalobkyně N. K. a stěžovatele o zrušení podílového spoluvlastnictví. Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal přepjatý formalismus a rychlost, za kterou odvolací soud rozhodl. Dále napadl provedené důkazní řízení, zejména zpochybnil odborné vyjádření Mgr. R. J. a způsobilost zaměstnanců společnosti GEOPROF s.r.o. v souvislosti s provedením vytýčení hranice pozemků. Stěžovatel má za to, že postupem soudů bylo porušeno ustanovení § 132 o. s. ř., které obecným soudům ukládá povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, jakož i ustanovení § 211, § 212 písm. d) o. s. ř., v důsledku čehož nebyl podroben spravedlivému procesu a došlo k zásahu do jeho práva na pokojné užívání majetku. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2004
sp. zn. I. ÚS 601/02
(in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení, a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu soudního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 300/2005 (kupř. z č. listů 41, 47, 52, 68, 111, 117) a z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podaným opravným prostředkem stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 56/95
, Sb. n. u. ÚS, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu