Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding Supreme Court's transfer of bankruptcy case due to lack of admissibility.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a creditor against the Supreme Court's decision to transfer a bankruptcy case to a different court. The applicant argued that the transfer violated her right to a statutory judge and ignored her objections regarding unnecessary costs, but failed to submit these arguments in response to the lower court's request for transfer. The court ruled the complaint inadmissible because the applicant did not raise these specific objections during the initial proceedings, thereby violating the principle of subsidiarity in constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding procedural decisions are inadmissible if the applicant failed to raise the same objections during the ordinary proceedings, violating the principle of subsidiarity.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Charvátova 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, č.j. Ncd 304/2009-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení vrchního soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 564/2008 domáhala proti žalovaným 1/ obchodní společnosti FINAR s. r. o., se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, a 2/ JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi, se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Nádražní 214, (dále též "prvnímu" a "druhému vedlejšímu účastníkovi") přiznání specifikované částky z titulu nevyplacené mzdy.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením o návrhu na delegaci věci podaným druhým vedlejším účastníkem rozhodl tak, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 564/2008 přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích. Svůj postup podle § 12 odst. 2 o. s. ř. vrchní soud odůvodnil konstatováním, že další "skutkově totožné věci se stejnými žalovanými" jsou již vedeny u Okresního soudu v Litoměřicích, pročež je "vhodné", aby i shora uvedená věc byla přikázána jmenovanému soudu, v jehož obvodu má sídlo druhý vedlejší účastník a u něhož jsou "shromážděny listinné důkazy". Poukázal přitom na vlastní usnesení ze dne 10. 7. 2009, č.j. Ncd 257/2009-198, kterým byla věc s totožnými žalovanými (vedlejšími účastníky) již Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázána.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Vrchního soudu v Praze je "nepřezkoumatelné", jelikož se nevypořádává s oponenturou uplatněnou "vyjádřením k návrhu na přikázání věci" (včetně vytýkaného vzniku "zbytečných nákladů" stěžovatelce a prvnímu vedlejšímu účastníkovi), a porušuje "právo na zákonného soudce" tím, že "postrádá odůvodnění závažnosti takového úkonu", je v rozporu "s ustálenou judikaturou" Ústavního soudu (nálezy
sp. zn. IV. ÚS 222/96
,
I. ÚS 144/2000
,
III. ÚS 2853/07
,
III. ÚS 529/08
), resp. Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Nd 346/2007) směřující k "restriktivnímu posuzování delegace", a opomíjí "význam principu perpetuatio fori a úpravu obsaženou v ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř.". Vytýká též, že Vrchní soud v Praze rozhodl "ve zcela totožných věcech" rozdílně (usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. Ncd 307/2009, Ncd 313/2009 a Ncd 318/2009).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu (co do námitek "nedostatečným odůvodněním" a "rozporem s ustálenou judikaturou"), vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností (sepsanou týmž advokátem), o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením ze dne 1. 12. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2496/09
- odmítl.
K vytýkanému procesnímu postupu Ústavní soud zde uvedl, že Vrchní soud v Praze "náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci, neboť u Okresního soudu v Litoměřicích probíhají spory s obdobným skutkovým základem (jak Ústavní soud zjistil je zde v současné době skutečně vedeno několik takových řízení, např. pod sp. zn. 31 C 620/2008)". Ústavní soud shledal stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu "nepřípadnými, neboť jsou založeny na jiných skutkových okolnostech a závěry vyplývající z těchto citovaných rozhodnutí nedopadají na nyní posuzované usnesení vrchního soudu". Vzhledem ku všeobecné dostupnosti tohoto rozhodnutí (http://nalus.usoud.cz) již postačí v podrobnostech na ně odkázat.
Za zaznamenání stojí, že stěžovatelka nedoceňuje, že kritizovaný postup Vrchního soudu v Praze není - ve smyslu rozhodného ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. co do tam zakotvené podmínky "vhodnosti" - identifikován toliko hospodárností "nákladovou" (z pohledu účastníka řízení), nýbrž především vhodností (hospodárností) všeobecně procesní, měřenou z hlediska dispozic k efektivnímu postupu v řízení ve vztahu k jeho cíli (rozhodnutí sporu). K uvedenému lze poukázat na usnesení ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2125/09
.
Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že se vrchní soud nezabýval procesními důsledky usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, č.j. 45 K 14/2002-1658, vydaného s poukazem na § 41 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, v návaznosti na které může úpadce nakládat s majetkem náležejícím do podstaty, vstupuje do postavení správce ve všech řízeních, stává se účastníkem těchto řízení a zanikají omezení související s prohlášením konkursu.
Právě ze "ztráty pasivní legitimace" druhého vedlejšího účastníka dané tímto rozhodnutím se odvíjel odlišný výsledek rozhodování o návrzích na přikázání věci vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 Okresnímu soudu v Litoměřicích (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. Ncd 307/2009, Ncd 313/2009 a Ncd 318/2009).
Avšak co do těchto námitek se patří zdůraznit, že je stěžovatelka v reakci na "návrh na přikázání věci" neuplatnila (resp. ústavní stížností nedoložila opak), ačkoli již byly objektivně k dispozici (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, č.j. 45 K 14/2002-1658, bylo dne 12. 8. 2009 vyvěšeno na úřední desce soudu a na elektronické úřední desce na adrese:http://infodeska.justice.cz/subjekt.aspx?subjkod=205000). Tím způsobila, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, je nevyhnutelné - se zřetelem k zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu - hodnotit podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustné (viz usnesení ze dne 25. 7. 2007,
sp. zn. III. ÚS 484/07
, ze dne 5. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 1058/07
, ze dne 10. 4. 2008,
sp. zn. III. ÚS 697/06
, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997,
sp. zn. III. ÚS 359/96
(N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000,
sp. zn. I. ÚS 650/99
, usnesení ze dne 8. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 92/04
, a usnesení ze dne 25. 9. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1479/08
).
Ve vztahu k shora dovolávanému usnesení
sp. zn. II. ÚS 2496/09
se patří připomenout, že existence zmíněného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, č. j. 45 K 14/2002-1658, byla Ústavnímu soudu známa a při svém rozhodování k ní přihlížel.
Ve shodě s usnesením
sp. zn. II. ÚS 2469/09
je tedy namístě závěr, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je tak i odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl, přičemž zčásti, z důvodů vyložených shora, jde i o stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřístupnou.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku.
Lze dodat, že nové procesně významné okolnosti, jež nastaly v průběhu řízení, mohou být uváženy jako ty, se zřetelem k nimž není vyloučeno - v obecné rovině - uvažovat o případném (o ně opřeném) dalším návrhu na delegaci vhodnou; tím se pak úsudek o nedostatku podmínky subsidiarity ústavněprávního přezkumu - zde v materiálním pojetí - jen posiluje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu