Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2888/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.2888.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of constitutional argumentation and procedural justification.

Numero d'incarto I.ÚS 2888/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by P. F. against lower court rulings regarding a debt dispute. The complainant argued that the courts failed to conduct necessary expert evidence, violating his right to a fair trial and equality of arms. The court rejected this claim, noting the complaint lacked specific constitutional arguments and merely repeated lower court objections already addressed on the merits.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court's jurisdiction is limited to protecting constitutional validity and intervening only upon finding a violation of fundamental rights, not for reviewing the correctness of subconstitutional law application or procedural errors already substantively decided by ordinary courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction Constitutional complaint dismissal Right to fair trial Equality of arms Subconstitutional law review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo třeba rozhodovat, neboť sdílí osud ústavní stížnosti.
§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze též použít ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2009 č. j. 4 Cmo 125/2009-250 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2008 č. j. 2 Cm 51/2006-207, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků v řízení garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel též vzhledem ke své nemajetnosti požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a navrhl, aby náklady na zastoupení stěžovatele zaplatil stát.

Na základě rozhodnutí krajského soudu byl stěžovatel mj. povinen zaplatit společnosti JOSTA VSETÍN, s.r.o. (dále jen "společnost") částku 44 268,30 Kč s úrokem z prodlení, neboť se na její úkor bezdůvodně obohatil. Řízení o vzájemném návrhu stěžovatele do částky 32 204,10 Kč bylo zastaveno. Ve věci procesního návrhu stěžovatele na započtení své pohledávky, dospěl obecný soud k závěru, že stěžovatel nemá vůči společnosti existenční započitatelnou pohledávku. Vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, byť částečně nesouhlasil s právním posouzením nároku společnosti v části 20 000 Kč získané prodejem výrobků společnosti stěžovatelem (místo nároků z bezdůvodného obohacení šlo podle jeho názoru o nárok ze smlouvy uzavřené mezi účastníky). Vrchní soud se též vypořádal s námitkou stěžovatele, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť bylo třeba podle jeho názoru vycházet z toho, že změna vzájemného návrhu nebyla soudem připuštěna, a proto soud postupoval zcela správně, když neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho ústavním pořádkem zaručených práv mělo dojít neprovedením důkazu, který stěžovatel navrhoval a kterým měla být určena výše technického řešení druhého větrného čerpadla na vodu, které stěžovatel vyrobil pro společnost. Stěžovatel tak nemohl na rozdíl od společnosti uplatnit všechna svá práva a nezbytné důkazy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení ústavních norem, avšak bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, přičemž se s těmito námitkami obecné soudy náležitě vypořádaly. Námitky stěžovatele uváděné v podané ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, jimiž se tyto soudy dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích. Samu okolnost, že těmto námitkám (co se týče neprovedení znaleckého posudku v souvislosti se vzájemným návrhem stěžovatele na zaplacení dlužné částky, resp. s uplatněním započtení vzájemné pohledávky) obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud naopak musí konstatovat, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Jejich závěry jsou přiléhavé a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo třeba rozhodovat, neboť sdílí osud ústavní stížnosti. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze též použít ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2009

Vojen Güttler

předseda senátu