Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2759/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.2759.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal claiming unfair evidence evaluation and police record admissibility.

Numero d'incarto II.ÚS 2759/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the taxpayer's constitutional complaint regarding the tax authority's handling of VAT and evidence admissibility. The taxpayer argued that police statements were used selectively and improperly, violating fair trial rights. The court dismissed the appeal because lower courts had already thoroughly addressed these procedural issues and found no constitutional violations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints where lower courts have already adjudicated procedural arguments without violating constitutional principles.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial principles evidence admissibility tax administrative procedure police records usage selective evidence evaluation constitutional review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. I. ÚS 68/93
N 17/5 SbNU 123
sp. zn. II. ÚS 294/95
N 63/5 SbNU 481
rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119
v řízení vedeném policejním orgánem a vypořádaly se s ní odkazem na vlastní judikaturu (rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119 in SbNSS 2008, 6: 496-1572), kterou rozvedly na posuzovaný případ.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRENDSTAV a. s., se sídlem Sušilova 1337, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 113/2008-84 ze dne 23. července 2009, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Ca 74/2007-55 ze dne 29. srpna 2008, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 5075/07-1300-603995 ze dne 8. června 2007 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Hradci Králové č. j. 136253/05/228912/1229 ze dne 7. června 2005, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, 3) Finančního ředitelství v Hradci Králové a 4) Finančního úřadu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. října 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž finančním orgánem prvního stupně jí byla v důsledku vyloučení jedné z faktur z prokázaných zdanitelných plnění vyměřena daň z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2004 ve výši 209.192 Kč, odvolacím finančním orgánem bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru, rozsudkem správního soudu byla zamítnuta její žaloba a rozsudkem kasačního soudu byla zamítnuta její kasační stížnost. Je přesvědčena, že postupem finančních orgánů a soudů byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti po rekapitulaci vlastních podání a napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci stěžovatelka obecně namítá, že bez bližšího odůvodnění nebyly v řízení před finančním orgánem provedeny některé důkazy, jež navrhla. Dále, že provedené důkazy byly hodnoceny selektivně a v její neprospěch a největší váha byla připsána důkazům, které byly obstarány nezákonnou cestou. Za ty konkrétně považuje úřední záznamy policejního orgánu o výpovědích J. N. Těmto výpovědím nemohla být stěžovatelka přítomna a tyto záznamy navíc byly použity v rozporu s účelem, k němuž v souladu s § 158 trestního řádu vznikly. Argumentuje, že pokud tyto záznamy nejsou použitelné jako důkaz v trestním řízení, kde je možný zásah do práv nejintenzivnější, tím spíše nemohou být použitelné ani v jiném řízení, kde zásah do práv není tolik intenzivní.

3. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy. Může se zabývat pouze případy, u kterých zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní principy (srov.

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Z ústavněprávního pohledu může mít nesprávné provedení důkazního řízení za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, tedy hodnocení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (srov.

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 378). V každém případě pouhá polemika s právními závěry soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, resp. skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s názorem vysloveným soudy, nezakládá sama o době důvod k ústavní stížnosti (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481; aj.).

4. Z předložených kopií rozhodnutí odvolacího finančního orgánu a rozhodnutí soudů je zcela zřejmé, že se všechny tyto orgány veřejné moci pečlivě zabývaly věcí a reagovaly na procesní aktivitu stěžovatelky. Pokud jde o důkazní návrhy stěžovatelky, tak těmto buďto finanční orgány vyhověly, anebo jejich neprovedení zdůvodnily nadbytečností, resp. že nemohou vést k prokázání toho, že předmětnou fakturu skutečně vystavil a potažmo předmětné plnění skutečně provedl J. N. Ostatně z obecně pojaté námitky opomenutých důkazů ani nevyplývá, které důkazní návrhy stěžovatelky měly být provedeny bez bližšího odůvodnění finančních orgánů.

5. Námitkou, že finanční orgány hodnotily provedené důkazy selektivně a dávaly větší váhu těm, které byly v její neprospěch, uplatnila stěžovatelka již v řízení před správními soudy a ty se jí velice podrobně zabývaly. Postup finančních orgánů dále vyložily a neshledaly v něm pochybení. Pouhé opakování téže námitky tudíž není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.

6. Správní soudy se konečně zabývaly i námitkou použitelnosti úředních záznamů o výpovědích J. N. v řízení vedeném policejním orgánem a vypořádaly se s ní odkazem na vlastní judikaturu (rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119 in SbNSS 2008, 6: 496-1572), kterou rozvedly na posuzovaný případ. Ve vztahu k právům stěžovatelky je zejména třeba zdůraznit ten závěr soudů, který stěžovatelka nijak nenapadá, že předmětné úřední záznamy měla stěžovatelka před rozhodnutím správce daně k dispozici a měla možnost ohledně nich uplatnit návrhy a námitky. Závěry soudů lze považovat za ústavně souladné, a proto ani tato námitka stěžovatelky není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

7. Nad rámec závěrů Nejvyššího správního soudu lze na jedné straně souhlasit se stěžovatelkou v tom, že přípravná část trestního stíhání je neveřejná a úřední záznamy podle § 158 odst. 3 trestního řádu mají v trestním řízení zákonem předpokládaný účel a osud. Nicméně stěžovatelka pomíjí, že tento zákonem sledovaný účel a osud úředních záznamů v trestním řízení nijak neznemožňuje správci daně, aby je získal v souladu s § 34 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků, a aby je v souladu s tímto zákonem i použil. Ostatně v daném případě finanční orgány tyto úřední záznamy použily evidentně k posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi J. N. před správcem daně v daném řízení, jež pak měla vést k posouzení věrohodnosti a pravdivosti listin, které jím měly být vyhotoveny, podepsány a předloženy správci daně. Takový postup pak odpovídá účelu, pro který jsou předmětné úřední záznamy podle § 212 odst. 1 trestního řádu použitelné i v trestním řízení.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu