Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2483/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.2483.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of legal representation and rejects legislative annulment request.

Numero d'incarto IV.ÚS 2483/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint and her request to annul specific statutes due to a procedural defect. The applicant argued that mandatory legal representation violated her constitutional right to court access and equality, but the court found she failed to correct this defect after a formal warning. Consequently, the court dismissed the complaint and the associated legislative annulment request as procedurally inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint lacking legal representation is inadmissible unless the defect is cured, and the request to annul the law shares the fate of the inadmissible complaint.

Parole chiave

Generato dall'IA
mandatory legal representation constitutional complaint admissibility procedural defect cure legislative annulment request right to court access equality of parties Constitutional Court practice

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2008 a o návrhu na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a § 241 zákona č.
§ 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č.
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 88 Ústavy České republiky

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové,soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelkyIng. R. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1552/2009-137 ze dne 24. 6. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 269/2007-123 ze dne 4. 12. 2008 a o návrhu na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1552/2009-137 ze dne 24. 6. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 269/2007-123 ze dne 4. 12. 2008.

Stěžovatelka nebyla při podání návrhu na zahájení řízení právně zastoupena, přičemž v této souvislosti uvedla, že ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které tuto povinnost stěžovatelům ukládá, považuje za protiústavní pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka měla za to, že právo na přístup k soudu nemůže být podmíněno zastoupením advokátem, neboť zajištění právní pomoci je dle čl. 37 odst. 2 Listiny právem účastníka řízení a nikoliv jeho povinností. Tím, že Ústavní soud ve své praxi umožňuje účastníkům s právním vzděláním, aby se v řízení sami zastupovali, je pak porušen princip rovnosti účastníků řízení.

Ústavní soud přípisem ze dne 25. 9. 2009 vyzval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání, spočívající v absenci právního zastoupení, a obsáhle ji poučil o judikatuře, vztahující se k ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka přípisem ze dne 6. 11. 2009, v němž navrhla, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby než plénum rozhodne o jejím návrhu nazrušení právního předpisu postupem dle § 74 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka uvedla, že musí na svém návrhu trvat, neboť plénum se předmětnou problematikou nikdy v minulosti nezabývalo. Z důvodu "konzistence právního řádu" stěžovatelka navrhla rovněž zrušení § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

II. Výzva k odstranění vad podání ze dne 25. 9. 2009 byla stěžovatelce doručena dne 9. 10. 2009, neboť stěžovatelka nebyla dne 29. 9. 2009 doručujícím orgánem zastižena, a zásilka proto byla uložena na poště, přičemž dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu se uplynutím desetidenní lhůty považuje písemnost za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Fyzicky pak stěžovatelka výzvu převzala dne 12. 10. 2009. Jelikož třicetidenní lhůta, stanovená za účelem odstranění vady podání, marně uplynula dne 9. 11. 2009, a to bez toho, že by stěžovatelka vadu spočívající v absenci právního zastoupení odstranila, nezbylo Ústavnímu soudu než její ústavnístížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí nezbytně promítnout i do návrhu, vzneseného dle § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti, je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2zákona o Ústavním soudu) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. usnesení Ústavního soudu

III. ÚS 101/95

, dostupné na http://usoud.cz). Návrh stěžovatelky na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a § 241 občanského soudního řádu proto Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Stran návrhu na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že je jednak dle čl. 88 Ústavy České republiky zákonem o Ústavním soudu vázán, což platí i pro plénum Ústavního soudu, a jednak se již k otázce povinnosti být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen v minulosti vyjádřil, a to i v plénu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl., a usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 296/97

,

IV. ÚS 651/02

,

II. ÚS 417/03

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Opakovaně přitom vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejménaspecifičností řízení před Ústavním soudem a jejím cílem je zajistit právně kvalifikované uplatňování práv a rovněž garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Možnost stěžovatelů obstarat si právní zastoupení je přitom dostatečně zajištěna zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Pouze pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že povinnost právního zastoupení se vztahuje rovněž na osoby, mající právnické vzdělání, jak jednoznačně plyne z citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu