Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to lack of subsidiarity and exhaustion of remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a hospital administrator against criminal convictions for insurance fraud. The applicant argued that lower courts violated fundamental principles of criminal procedure and his right to a fair trial. The court ruled the complaint inadmissible because it was filed simultaneously with a final appeal (dovolání) that had already been decided, thereby failing the principle of subsidiarity.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je nepřípustná, neboť musí směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 434/2008-1145 ze dne 18. prosince 2008, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 171/2006 ze dne 25. února 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soud v Rakovníku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Praze a 2) Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 22. května 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako statutární orgán Nemocnice s poliklinikou v Rakovníku uplatnil u Pojišťovny České spořitelny, a. s., nárok na pojistné plnění z důvodu poškození přístrojů na operačním sále úderem blesku, ač věděl, že k jejich poškození došlo z jiných důvodů a v jiné době a jinde, a dále trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit uplatněním nároku na pojistné plnění z důvodu poškození přístrojů na skiaskopickém pracovišti způsobeného bleskem, ač věděl, že k poškození došlo z jiných důvodů a v jiné době. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele zrušen výrok o trestu a výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvého stupně a nově bylo rozhodnuto tak, že mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, a poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení občanskoprávní. Tvrdí, že uvedenými rozsudky, jakož i řízeními, které vydání těchto rozhodnutí předcházela, došlo k porušení základních principů trestního řízení upravených v § 2 odst. 5, 6, § 89 a § 125 trestního řádu v takové intenzitě, že tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně rozvedeno, že stěžovatel v odvolacím řízení namítal podjatost dr. K., předsedy senátu soudu prvního stupně. Námitka byla opřena o skutečnost, že se od mládí důvěrně znají a navštěvují manželka dr. K. s manželkou dr. S., kterého označuje stěžovatel za klíčového svědka, jehož výpověď byla soudem prvého stupně přijata nekriticky a v rozporu s obsahem dalších provedených důkazů. Podrobně rozebírá další rodinné a přátelské vztahy mezi rodinami dr. K. a dr. S., časové souvislosti těchto vztahů s hlavními líčeními u soudu prvého stupně a s argumenty dr. K. k této námitce podjatosti. Poukazuje na zášť dr. S. ke stěžovateli, a konečně na to, že ve vztahu k této námitce podjatosti podával odvolacímu soudu důkazní návrhy, o nichž nebylo nijak rozhodnuto. Dále je v ústavní stížnosti podrobně rozvedeno stanovisko stěžovatele k otázce viny, a to u každého skutku, resp. u každého přístroje zvlášť, a to co do subjektivní stránky, resp. důvodu, mechanismu a okamžiku poškození, přičemž především pléduje pro závěry znalce Ing. P. CSc., který (stručně a obecně řečeno) přiznával působení atmosférického přepětí (blesku) zásadní význam. Předkládá i vlastní hodnocení provedených důkazů z nichž některé podle stěžovatele obecné soudy ani nezahrnuly do svých úvah.
3. V ústavní stížnosti je rovněž zmíněno, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, avšak z opatrnosti a zejména s ohledem na protichůdnoujudikaturu Ústavního soudu (již však nijak nekonkretizuje) podává souběžně i ústavní stížnost.
4. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 171/2006 bylo zjištěno, že stěžovatel podal dovolání, které bylo doručeno soudu prvého stupně dne 21. května 2009, resp. 22. května 2009, a které bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 679/2009-1170 ze dne 29. července 2009. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 19. září 2009 a jeho obhájci dne 16. září 2009.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Z principu subsidiarity mimo jiné vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání.
7. Jak vyplývá ze shora vyložených procesních zjištění, podal stěžovatel v souladu se svým sdělením v dané věci dovolání, o němž již bylo rozhodnuto.
8. Nejenže byla tedy ústavní stížnost podána souběžně s dovoláním, ale v současné době již ani nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovateli poskytoval, a který stěžovatel využil.
9. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj