Constitutional Court dismisses constitutional complaint because criminal appeal was filed but not yet decided.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in her criminal case. The applicant had simultaneously filed a criminal appeal, which the Court verified was pending before the Supreme Court. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies, specifically the pending appeal.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, including pending extraordinary appeals.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Farského 15, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 3 T 106/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 To 295/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala z důvodů v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v její trestní věci.
Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, že v téže věci podala rovněž dovolání. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud dne 9. 11. 2009 dotazem u trestního oddělení 3 T Okresního soudu Plzeň - město. To sdělilo, že stěžovatelka podala skutečně ve své věci dovolání, a že o něm dosud nebylo rozhodnuto (dovolání nebylo ani dosud postoupeno Nejvyššímu soudu).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek s výjimkou návrhu na obnovu řízení, tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (článek 90 Ústavy); sama základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Zmíněná subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve dal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jinýorgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci - jak již bylo uvedeno - podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností i dovolání; posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě sice nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nicméně, možnost stěžovatelky podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; tak by tomu nebylo ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byla stěžovatelka oprávněna k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatelky k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura(srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz, např. usnesení I. ÚS 875/08,
I. ÚS 772/09
,
I. ÚS 989/09
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj