Constitutional Court dismisses appeal for non-payment of court fees as clearly unfounded under Article 43 of the Constitutional Court Act.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions regarding court fees. The applicant argued that the refusal to grant fee exemption violated fundamental rights, but the court found the lower courts' application of the court fees law logical and well-reasoned. Consequently, the court rejected the appeal as clearly unfounded under Article 43 of the Constitutional Court Act.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded without a merits decision if the applicant failed to meet statutory conditions for legal protection, such as paying court fees.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem, se sídlem Kongresové centrum Praha - budova C, Na Pankráci 1685/17,19, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 22 Co 187/2009-86, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 83/2007-75, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas a - po odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení - i řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující: Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 22 Co 187/2009-86, bylo rozhodnuto tak, že k odvolání stěžovatele se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 83/2007-75, bylo v řízení stěžovatele coby žalobce o zaplacení částky 4,741.225,- Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že řízení se zastavuje. Této částky se stěžovatel domáhal po žalovaném advokátovi JUDr. J. N. pro jeho údajná pochybení (nepodání opravného prostředku) v řízení o určení vlastnictví vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 141/2001.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 11. 12. 2007 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 189.650,- Kč, a to do tří dnů od převzetí usnesení, přičemž do rozhodnutí soudu prvního stupně tak stěžovatel neučinil. Stěžovatel v průběhu řízení žádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž jeho žádostem vyhověno nebylo, v řízení před soudem prvního stupně naposled usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2008, č. j. 13 C 83/2007-60. Tento shledal, že v řízení o určení vlastnictví vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 141/2001, byl stěžovatel neúspěšný z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace, přičemž ani podání odvolání by na věci nic nezměnilo. Stěžovatelova žaloba o náhradu škody tak byla posouzena jako zřejmě neúspěšné uplatňování práva. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 83/2007-75, je tedy založeno na zjištění, že poplatková povinnost stěžovatele trvá, a řízení bylo zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Soud druhého stupně k odvolání stěžovatele konstatoval, že ani ke dni rozhodování tohoto soudu stěžovatel poplatek nezaplatil. Poukázal rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. III. ÚS 248/09
, kterým byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost ve věci nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že uvedeným postupem obecné soudy zabránily řádnému projednání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že neměl a nemá prostředky na zaplacení soudního poplatku. S názorem, že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva stěžovatel nesouhlasí. Konečně stěžovatel uvádí, že vzhledem ke zpětvzetí svých ostatních žalob již nyní nemá jinou možnost domoci se svých práv než v řízení o náhradu škody proti svému bývalému právnímu zástupci.
II. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti shledal Ústavní soud její zjevnou neopodstatněnost.
Úvodem je třeba připomenout skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v rozmezí ústavních kautel a zda ho lze jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V souzené věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících podmínky zastavení řízení, jmenovitě rozhodování podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelem předkládaná otázka osvobození od soudních poplatků, resp. rozhodnutí obecných soudů v této věci, již byla Ústavním soudem posouzena v usnesení ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. III. ÚS 248/09
, na jehož závěry nyní postačí odkázat.
Shledal-li Ústavní soud ústavní konformitu dřívějších rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, je stěžovatelem nyní napadený postup obecných soudů - vzhledem k poplatkové nečinnosti stěžovatele - jeho logickým vyústěním. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem, podrobně a logicky odůvodněna a Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o ústavnosti aplikace § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve stěžovatelově věci.
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup, podle zmíněného ustanovení Listiny, zahrnuje mimo jiné i povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek. Splnění poplatkové povinnosti je tedy jedním ze základních předpokladů pro uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto podmínky musí respektovat každý, kdo se dovolává práva na soudní ochranu. V předmětné věci je nesporné, že stěžovatel svoji zákonnou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek nesplnil.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu