Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies. The Supreme Court already overturned the lower court's decision, making further review necessary. The Court emphasizes the subsidiarity principle requiring all standard remedies to be exhausted before constitutional review. The Court holds that the constitutional complaint is inadmissible because the applicant has not exhausted all procedural means provided by law. The Court explains that the applicant must wait for the final decision on the extraordinary remedy before filing a constitutional complaint. The Court states that the constitutional complaint is inadmissible because the applicant has not exhausted all procedural means provided by law. The Court explains that the applicant must wait for the final decision on the extraordinary remedy before filing a constitutional complaint. The Court states that the constitutional complaint is inadmissible because the applicant has not exhausted all procedural means provided by law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as inadmissible because she had not exhausted all available legal remedies. The applicant argued that the lower court's decision violated her rights, but the Supreme Court had already overturned that decision and remanded the case for further proceedings. The Court ruled that constitutional review is subsidiary to ordinary judicial protection and cannot intervene while the case is still pending before the final extraordinary remedy.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law, as constitutional review is subsidiary to ordinary judicial protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2006, č. j. 11 Co 606/2006-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Poněvadž ústavní stížnost stěžovatelka podala souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř., Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyčká a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.
Dne 23. 10. 2009 obdržel Ústavní soud vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 2229/2008-161, kterým bylo rozhodnuto tak, že shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 10. 2005, č. j. 13 C 270/2005-48, se (v celém rozsahu) zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Tato zjištění jsou pro hodnocení stěžovatelkou podané ústavní stížnosti rozhodující.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, a to včetně řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Stěžovatelce nic nebrání, aby - případnou v budoucnu podanou - ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech
sp. zn. I. ÚS 260/99
,
III. ÚS 573/2000
,
IV. ÚS 632/2000
,
III. ÚS 2807/07
a
III. ÚS 22/2006
) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2006, č. j. 11 Co 606/2006-84, je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jako návrh nepřípustný byla ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj