Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to refusal of radar snapshot evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a driver convicted of evading an official decision and driving without a license. The complainant argued that lower courts violated his right to a fair trial by refusing to admit a police radar snapshot that could have contradicted the officer's testimony. The court dismissed the appeal because the lower courts had already thoroughly evaluated all evidence, including witness testimonies, and found the radar snapshot unnecessary for resolving the factual dispute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not act as a further instance of ordinary courts and dismisses complaints that merely dispute legal conclusions without demonstrating a violation of fundamental rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 68 To 150/2009-117 ze dne 11. června 2009, a rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 1 T 61/2008-104 ze dne 9. února 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 8. září 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že řídil osobní motorové vozidlo v době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, a za to mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Dle stěžovatele došlo u obecných soudů k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel stručně řečeno v tom, že obecné soudy neprovedly jím navržený listinný důkaz - snímek z policejního radaru. Ten přitom byl způsobilý potvrdit výpovědi dvou svědků ohledně doby, kdy došlo k policejní kontrole, a tím zpochybnit výpověď policisty L. M., na níž spočívají skutkové závěry, a to ve prospěch jeho obhajoby, že v uvedené době osobní motorové vozidlo neřídil.
3. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stále zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod (srov.
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123; aj.). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov.
II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481; aj.). Z takto vyložených základních východisek pro přezkum ústavní stížnosti je nutno učinit závěr o její zjevné neopodstatněnosti, protože nad argumentaci použitou v rámci obhajoby v celém řízení stěžovatel věc nijak neposunuje do ústavněprávní roviny.
4. Z napadených rozhodnutí obecných soudů i z tvrzení stěžovatele je zcela zřejmé, že obhajoba stěžovatele byla založena na tvrzení, že v inkriminovanou dobu osobní motorové vozidlo neřídil, protože se po celý den nacházel společně s manželkou na návštěvě u svého starého přítele v Lysé pod Makytou, kam a odkud se dopravoval vlakem. K prokázání tohoto tvrzení byly soudem provedeny a vyhodnoceny jím navržené důkazy - výslech svědka P., u kterého měl být stěžovatel na návštěvě, a výslech svědka S., který měl stěžovatele a jeho manželku odvážet v uvedený den na vlakové nádraží. Tuto obhajobu dále doplnil o tvrzení založené na informacích od osoby stěžovateli blízké, jejíž identitu před soudem utajil, jež měla ve skutečnosti osobní motorové vozidlo stěžovatele řídit a vykázat se při policejní prohlídce doklady stěžovatele. Podle posledně uvedených informací měla být policejní prohlídka v jiném čase a probíhat jinak, než jak uváděl policista M. (či M., jak je uváděn v rozsudku soudu prvého stupně), který při hlavním líčení označil stěžovatele jako řidiče osobního motorového vozidla v době policejní kontroly.
5. Obecné soudy se pečlivě zabývaly oběma částmi obhajoby stěžovatele a pečlivě vyložily, proč považují verzi o návštěvě stěžovatele u přítele na Slovensku za nevěrohodnou. Stejně pečlivě se však obecné soudy zabývaly i výpovědí svědka M., kterou daly do souvislosti s dalšími listinnými důkazy a vzdor námitkám stěžovatele a tvrzením neidentifikované osoby blízké stěžovateli v podání stěžovatele neshledaly nic, co by tuto výpověď znevěrohodňovalo. Ve vztahu k předmětnému snímku z policejního radaru pak soud prvního stupně vycházel evidentně ze sdělení svědka M., že vozidlo bylo zachyceno zezadu (str. 3 rozsudku). Odvolací soud pak konstatoval, že pokud nebyl proveden jako důkaz snímek z radaru, tak to nebylo na újmu povinnosti provést všechny důkazy potřebné ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu (str. 3 usnesení). Z toho je patrné, že byl návrh na provedení tohoto důkazu minimálně implicitně zamítnut pro nadbytečnost, a v každém případě se oba obecné soudy tímto důkazním návrhem zabývaly. Závěry obecných soudů o absenci důvodných pochybností o zjištěném skutkovém stavu jsou přitom logické a přesvědčivé a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu