Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1006/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1006.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal for lack of formal requirements.

Numero d'incarto II.ÚS 1006/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The applicant argued that the Supreme Court violated his rights by rejecting the appeal for missing formal content requirements and failing to consider arguments raised by his lawyer. The Court ruled that the Supreme Court correctly applied the Criminal Procedure Code and that the applicant's dissatisfaction with the legal outcome does not justify constitutional intervention.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of a Supreme Court's decision dismissing an appeal for formal defects, and a party's disagreement with the legal conclusion does not constitute a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal formal requirements appeal Criminal Procedure Code Supreme Court jurisdiction denegatio iustitiae legal conclusion review procedural rights protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
V prvé řadě je třeba připomenout, že napadené usnesení bylo dovolacím soudem odmítnuto dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nikoliv dle ustanovení § 265i dost.
§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
Stěžovatel se domnívá, že ve svém dovolání učinil jednoznačný odkaz na dovolací důvod, kterého se domáhal, neboť přímo odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když uvedl jeho přesnou citaci.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Rokycany, Míru 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2009 ve věci sp. zn. 11 Tdo 1655/2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem brojí proti shora uvedenému usnesení, kterým měla být porušena jeho práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 odst. 1 Ústavy.

Rubrikovaným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, což soud dle stěžovatele odůvodnil tím, že podání nemělo všechny zákonem předepsané obsahové náležitosti. Dle dovolacího soudu je totiž nezbytnou náležitostí dovolání nejen uvedení dovolacího důvodu, ale rovněž i přesného odkazu na ustanovení trestního řádu, jež uplatněný dovolací důvod upravuje.

Stěžovatel se domnívá, že ve svém dovolání učinil jednoznačný odkaz na dovolací důvod, kterého se domáhal, neboť přímo odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když uvedl jeho přesnou citaci. Závěr dovolacího soudu, že stěžovatelovo dovolání nemá všechny nezbytné náležitosti, tak porušuje jeho právo na spravedlivý proces.

O formální způsobilosti podaného dovolání svědčí dle stěžovatele i skutečnost, že soud prvního stupně, u nějž bylo dovolání podáno, neshledal žádnou vadu podaného dovolání a jako formálně a obsahově správné podání jej postoupil Nejvyššímu soudu. Pokud ovšem dovolací soud spatřuje pochybení v postupu soudu první instance, jedná se podle stěžovatele o porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť on a jeho obhájce nebyli poučeni o možných vadách podání, pročež jim nebylo umožněno, aby byl daný opravný prostředek náležitě projednán.

Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s uplatněným dovolacím důvodem, neboť navzdory jeho namítání nesprávného právního hodnocení skutku jako pokusu trestného činu dle § 8 trestního zákona, doplněného též o námitky tvrzené nesprávné aplikace § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a námitky o nenaplnění podmínek pro udělení trestu zákazu pobytu, dovolací soud v napadeném usnesení uvádí, že stěžovatel brojí toliko proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Nejvyšší soud navíc dle stěžovatele vycházel pouze z jeho přípisu, který podal původně jako dovolání předtím, než mu byl ustanoven advokát, důvody a námitky obsažené v dovolání podaném prostřednictvím obhájce již údajně neposuzoval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn a současně povinen posoudit, zda v daném řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; k takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelova dovolání neporušil jeho právo na spravedlivý proces.

V prvé řadě je třeba připomenout, že napadené usnesení bylo dovolacím soudem odmítnuto dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nikoliv dle ustanovení § 265i dost. 1 písm. d) trestního řádu (jak navrhoval státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství). Námitky směřující proti formalistickému přístupu Nejvyššího soudu v projednávané věci, opírající se o tvrzení, že dovolací soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nenaplnění všech nezbytných náležitostí, je proto zcela nepřípadné. Nejvyšší soud naopak v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vysvětlil, proč existence formálních vad posuzovaného dovolání nemůže jít na úkor (procesních práv) stěžovatele.

Pokud jde o tvrzení, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovy námitky podřadit pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přestože stěžovatel uplatnil námitky zpochybňující právní závěry soudů, Ústavní soud konstatuje následující. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, z jakého důvodu není možno obsah stěžovatelova dovolání subsumovat pod ustanovení § 265b odst. 1 psím. g) trestního řádu, respektive proč uvedení tohoto dovolacího důvodu stěžovatelem považuje za toliko formální. Nejvyšší soud tedy v odůvodnění napadeného usnesení vysvětluje, proč mu nepřísluší - v řízení o mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí - stěžovatelovy námitky věcně přezkoumat. Dané odůvodnění považuje Ústavní soud za logické a srozumitelné, přičemž má interpretaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v kontextu posuzované věci za ústavně konformní. Více potom Ústavnímu soudu

(viz výše) zásadně nepřísluší přezkoumávat.

Nadto z odůvodnění napadeného usnesení na s. 8 jasně vyplývá, že Nejvyšší soud de facto (kvazi)meritorní přezkum rozhodnutí první i druhé instance učinil, pročež není v posuzované věci důvodu se domnívat, že by odmítnutí stěžovatelova dovolání mohlo představovat denegatio iustitiae.

Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit stěžovateli, že by Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím neposuzoval námitky vznesené prostřednictvím jeho obhájce. Pro toto stěžovatelovo tvrzení nic nesvědčí, naopak z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že dovolací soud z těchto námitek vycházel.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor dovolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném usnesení neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Stěžovateli se tedy zásah do jeho základních práv doložit nepodařilo, a tento závěr je třeba mít za zřejmý.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009

Stanislav Balík

předseda senátu