Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal on fraud conviction.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a fraud convict challenging the Supreme Court's dismissal of his appeal. The applicant argued that the Supreme Court improperly narrowed the scope of appeal grounds to factual errors rather than legal assessments of his income as a self-employed person. The court ruled that the Supreme Court had thoroughly addressed all objections and that mere disagreement with its reasoning does not constitute a violation of the right to a fair trial.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud není porušena ústavně zaručená základní práva, a právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v řízení.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 17, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 41/2009 ze dne 28. ledna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojené přílohy a ze spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 191/2006 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 191/2006 ze dne 12. června 2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. (dále jen "poškozený") částku 1.000.000,- Kč. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 4 To 374/2007 ze dne 20. listopadu 2007 podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu jeho závěr o tom, že stěžovatelem uplatněné námitky, jež by měly založit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nelze pod tento ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, pro který bylo dovolání odmítnuto, že námitky uvedené v dovolání směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a až sekundárně - pouze ze stěžovatelem uvedených skutkových (procesních) výhrad) - vyvozuje stěžovatel závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Nejvyšší soud podle stěžovatele ve svém odůvodnění zužuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu na nesprávné právní posouzení skutku, avšak tento důvod je v zákoně vymezen též jiným nesprávným hmotněprávním posouzením. A právě v tomto jiném nesprávném hmotněprávním posouzení spočívaly námitky stěžovatele. Nalézací soudy měly podle stěžovatele především nesprávně po právní stránce posoudit jeho příjem coby osoby samostatně výdělečně činné, kterého dosahoval v rozhodném období, tedy v roce 2002. Výdaje přesahující příjmy za příslušné zdaňovací období podle něj primárně nevypovídají o špatné hospodářské situaci daňového subjektu a jeho neschopnosti plnit závazky. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud a priori odmítá, že by vystavení zajišťovací směnky na směnečnou sumu mělo jakýkoli vliv na posouzení věci. Stěžovatel též namítá, že v závěru odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí se přes odmítnutí dovolání Nejvyšší soud zabývá právním hodnocením skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy a v podstatě se vypořádává s námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 6 Tdo JUDr. Vladimír Veselý. Předně konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil ty námitky, které se staly podkladem pro dovolání a vyjádřil domněnku, že ve v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně rozvedl, proč bylo dovolání stěžovatele podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, a proto na obsah tohoto rozhodnutí pouze odkázal. Dále pak poukázal na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 681/04
, podle něhož právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že v posuzovaném trestním řízení nebyl porušen trestní řád ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listina a Ústava České republiky, a že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud ustavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vyjádření Nejvyššího soudu bylo zasláno k replice stěžovateli, ten se k němu však nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát poukázal na to, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též připomíná skutečnost, na kterou poukázal ve svém vyjádření Nejvyšší soud, a sice že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz Nejvyšším soudem uváděné usnesení
sp. zn. II. ÚS 681/04
a dále též např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3087/08
,
sp. zn. II. ÚS 957/09
nebo
sp. zn. I. ÚS 1952/09
). Za situace, kdy není zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Podstatou námitek proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu (nesprávně) odmítnutého dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Podle zjištění Ústavního soudu se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami v dovolání vznesenými a vyčerpávajícím způsobem, jakož i s poukazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený ani žádný jiný dovolací důvod a proč dovolání není opodstatněné. Ústavní soud v něm neshledal nic, co by mělo za následek nezbytnost jeho kasačního zásahu. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v dovolání, považuje Ústavní soud za nedůvodné, přičemž ani na námitce stran skutečnosti, že v závěru odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí se přes odmítnutí dovolání Nejvyšší soud zabývá právním hodnocením skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy a v podstatě se vypořádává s námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání, neshledává Ústavní soud nic, co by znamenalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu