Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2330/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.2330.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses father's appeal regarding preliminary custody order in Czech civil proceedings. The court rejects claims of procedural unfairness. The court upholds the lower court's decision on temporary custody arrangements. The court finds no violation of fundamental rights. The court emphasizes judicial discretion in family law matters.

Numero d'incarto II.ÚS 2330/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the father's constitutional complaint against a preliminary custody order in a divorce case. The father argued that the courts violated his right to a fair trial by failing to hold a hearing and relying solely on the mother's arguments. The court ruled that it cannot review the substantive conditions for issuing a preliminary order, which is the exclusive domain of ordinary courts. Consequently, the court found no evidence of arbitrary decision-making or violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the substantive conditions for issuing a preliminary order in civil proceedings, intervening only to detect arbitrary decisions that directly infringe upon other fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
preliminary custody order constitutional complaint dismissal fair trial rights family law jurisdiction arbitrary decision standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
§ 157 o. s. ř.
Odvolací soud dostál i požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků zakotvených v § 157 o. s. ř., jestliže dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se ve svých závěrech opíral.
§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
Soud pak neporušil stěžovatelova práva, pokud nenařídil jednání ve smyslu ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Stěžovatel své stanovisko podrobně vyjádřil v odvolání, a nebyl tedy zkrácen v právu vyjádřit se k otázce, kterou se odvolací soud zabýval.
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. P. Z., zastoupeného Mgr. Janem Mikulkou, advokátem se sídlem v Humpolci, Vosmíkova 538, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009 č. j. 28 Co 244/2009-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2009, která a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v rámci probíhajícího opatrovnického řízení, týkajícího se péče o nezletilé děti A. a V. Z. (dále jen "nezletilí"). Tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že jak prvostupňový, tak odvolací soud pochybil, když mu jako otci nezletilých neumožnil vyjádřit se před soudem s tím, že rozhodl pouze na základě nejednoznačných argumentů matky nezletilých a tyto označil za jednoznačný důkaz toho, že je potřeba poměry rodičů k nezletilým dětem upravit předběžným opatřením. Dle názoru stěžovatele tak soudy zamezily možnosti stěžovatele prokázat, že skutečnosti se mají jinak, a že tak otec přišel o do té doby zcela vyrovnanou příležitost se o nezletilé starat stejnou měrou jako matka. Uvedl, že důkazy, které stěžovatel předložil, nebyly vůbec vzaty na zřetel. Zdůraznil, že Městský soud v Praze rozhodl bez nařízení jednání, byť zákon tuto možnost předjímá.

Jak Ústavní soud zjistil, napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 3 2009 č. j. 39 P 115/2008-82, kterým soud k návrhu matky nařídil předběžné opatření ve věci o úpravu poměrů na dobu před a po rozvodu, jímž nezletilé svěřil do právní moci konečného rozhodnutí do péče matce a otci uložil přispívat na jejich výživu uvedenou částkou. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh matky na vydání předběžného opatření obsahoval vylíčení skutečností o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, a proto soud prvého stupně nepochybil, když shledal podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud vycházel z obsahu spisu, z něhož zjistil, že každý z rodičů žádá o svěření nezletilých dětí do své péče, situace v rodině je napjatá, dochází ke konfliktům mezi rodiči před nezletilými dětmi a opatrovník nezletilých navrhoval svěřit děti předběžným opatřením do péče matky a otci stanovit široký styk s tím, že není v zájmu dětí, aby byly rozděleny. Odvolací soud zvažoval námitky stěžovatele a uzavřel, že již samotný obsah jeho odvolání konfliktní vztah mezi rodiči dokládá, přičemž jeho námitky, že vztahy mezi rodiči nemají vliv na nezletilé děti, označil za nepřípadné. Uzavřel, že matka i otec jsou schopni se o nezletilé postarat. Současně však dodal, že situace nezletilých daná jejich věkem a zdravotním stavem vyžaduje péči matky.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatel, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

V posuzované ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti rozhodnutí o předběžném opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, spočívající nikoliv v posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, to je zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 158, str. 171], ale z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, aniž by vybočil z rámce standardních názorů, že v řízení byly okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků prokázány. Z obsahu napadeného rozhodnutí je dle Ústavního soudu patrné, že odvolací soud zvážil podmínky pro vydání předběžného opatření. Ústavní soud připomíná, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější. Ústavní soud se v projednávané věci mohl soustředit toliko k úsudku, zda nedošlo ze strany obecných soudů při hodnocení návrhu na vydání předběžného opatření ke zjevnému, resp. extrémnímu vybočení ze zákonných zásad, takové pochybení však v rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud neshledal.

Odvolací soud dostál i požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků zakotvených v § 157 o. s. ř., jestliže dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se ve svých závěrech opíral. Námitce stěžovatele, že se odvolací soud jeho námitkami dostatečně nezabýval, přisvědčit nelze. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že zjištění, která soud potřeboval k rozhodnutí, vyplývala ze spisového materiálu. Soud pak neporušil stěžovatelova práva, pokud nenařídil jednání ve smyslu ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Stěžovatel své stanovisko podrobně vyjádřil v odvolání, a nebyl tedy zkrácen v právu vyjádřit se k otázce, kterou se odvolací soud zabýval.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009

Stanislav Balík

předseda senátu