Constitutional Court dismisses constitutional complaint against preliminary injunctions as non-exhaustion of remedies. The Court rejects the claim that preliminary measures violate the right to court protection. The Court maintains that only final judgments on the merits are subject to constitutional review. The Court emphasizes the principle of subsidiarity in constitutional complaints. The Court notes that preliminary measures are temporary and do not prejudice the final outcome. The Court finds no new grounds to change its established jurisprudence. The Court concludes that the complaint is inadmissible under the relevant statute. The Court upholds the procedural requirement of exhausting all legal remedies first. The Court states that the situation does not justify an exception to the rule. The Court reiterates that the complaint fails to meet statutory admissibility criteria.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a company against preliminary injunctions prohibiting its shareholder meetings. The applicant argued that these temporary measures violated her right to court protection and that the appellate court's dismissal of appeals was ineffective due to time limits. The Court ruled that preliminary measures are temporary and do not prejudice the final outcome, meaning constitutional complaints must target the final judgment on the merits instead. Consequently, the Court held that the complaint was inadmissible because the applicant had not exhausted all available procedural remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť ústavní stížnost směřuje pouze proti konečným rozhodnutím ve věci samé.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Za Tratí 602, 339 15 Klatovy, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 5 Cmo 231/2009-1353, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009 č. j. 53 Cm 95/2005-1254 a proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009 č. j. 53 Cm 95/2005-1300,takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle článku čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s principem obsaženým v čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.
Rozhodnutími městského soudu bylo zakázáno konat náhradní valnou hromadu a mimořádnou valnou hromadu stěžovatelky. Odvolací soud odvolání stěžovatelky odmítl, neboť v bodech, jimiž bylo stěžovatelce zakázáno konat náhradní, resp. mimořádné valné hromady, pozbyla předběžná opatření již pouhým uplynutím času účinnosti. Opravné prostředky proti těmto rozhodnutím jsou proto zcela bezpředmětné.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti upozorňuje, že v průběhu několika let již podala několik ústavních stížností, které Ústavní soud odmítá. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se v souvislosti s vydáváním předběžných opatření zamezujících svolávání jejích valných hromad nemůže nijak účinně bránit. Proto navrhuje, že by měl Ústavní soud opustit dosud zastávaný názor o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí o předběžném opatření z důvodu, že nejde o konečné rozhodnutí. Stěžovatelka dále zmiňuje, že odvolací soud rozhoduje o odvolání proti předběžným opatřením v řádu několika měsíců a odvolání obvykle odmítá s tím, že je již bezpředmětné. Nejvyšší soud a Ústavní soud potom odmítají její podání jako nepřípustná. Řízení o předběžném opatření se tak stává fakticky řízením jednoinstančním. S ohledem na časový faktor a faktor četnosti zákazů je podle stěžovatelky tato situace již neúnosná. Jak stěžovatelka uvádí ve své ústavní stížnosti, nelze spravedlivě žádat od akciové společnosti, aby nekonala valné hromady, protože tímto způsobem je bráněno akcionářům ve výkonu jejich základních práv.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud se stěžovatelčinými stížnostmi již několikrát zabýval a ani nyní neshledal žádný důvod, proč by měl svou dosavadní judikaturu měnit. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se stávající argumentací Ústavního soudu, není důvodem, aby Ústavní soud již užitou argumentaci, která se plně na případ stěžovatelky vztahuje, rozváděl, proto na ni pouze odkazuje (viz především usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 494/06
,
II. ÚS 608/06
či
II. ÚS 136/08
dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak vyplývá z úpravy v ust. § 74 o. s. ř. a násl., smyslem předběžného opatření je zatímní (tj. nikoliv s konečnou platností) úprava poměrů účastníků. Předběžné opatření musí mít přitom zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 221/98
, N 158/16 SbNU 171). Jde o prostředek s omezenou dobou trvání a není jím prejudikován konečný výsledek sporu. Přípustná ústavní stížnost by měla být směřována právě proti rozhodnutí ve věci samé, které je řešením dané situace, tedy vůči rozhodnutí o žalobě na vydání akcií emitovaných stěžovatelkou vedlejší účastnici, a které by mělo být učiněno v rozumném čase. Rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj