Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1902/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1902.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to premature filing after appeal.

Numero d'incarto II.ÚS 1902/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Inammissibile (Inadmissible)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. S. and M. S. against a regional court decision regarding adoption consent. The Court determined the complaint was inadmissible because the complainants had already filed an appeal to the Supreme Court, which is the required procedural remedy. The Court ruled that constitutional complaints are subsidiary and cannot be used to bypass existing appellate processes, citing precedents where incorrect court instructions did not invalidate the filing of the appeal.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are subsidiary remedies and inadmissible if filed prematurely while other legal means of protection, such as appeals, are still pending.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural exhaustion premature filing subsidiary remedy admissibility criteria adoption consent appeal process

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. S., a nezletilé M. S., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 24 Co 138/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu Praze, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se určuje, že není třeba souhlasu matky L. S. k osvojení nezletilé M. S.

Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, že v dané věci bylo podáno (stěžovatelkou L. S.) proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovolání.

Na základě výše uvedeného musel Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka L. S. podala proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, a to v souladu s poučením Krajského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí. Krajský soud v Praze tak považuje za procesní prostředek, jehož využitím lze ochránit práva stěžovatelů, přičemž stěžovatelka L. S. postupovala v souladu s tímto procesním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za předčasnou. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se Ústavní soud naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu - ať již meritorní či o (ne)přípustnosti dovolání - nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.

K tomu třeba uvést, že pokud by Nejvyšší soud odmítl dovolání v dané věci jako nepřípustné ze zákona, ústavní stížnost stěžovatelů následně podaná by nebyla odmítnuta jako podaná po lhůtě, neboť dovolání bylo podáno v důvěru ve správnost poučení o přípustnosti dovolání, poskytnutého Krajským soudem v Praze. Tuto problematiku již Ústavní soud ve své judikatuře řešil. Kupříkladu v usnesení

sp. zn. I. ÚS 2651/07

Ústavní soud konstatoval: "Nicméně, v dané věci byla - na což ostatně přiléhavě poukazovaly stěžovatelky v ústavní stížnosti - klíčová existence vadného poučení Městského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí; v něm se praví, že "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8". Tuto skutečnost, tedy pochybení státního orgánu, nelze klást stěžovatelkám k tíži, neboť postupovaly v souladu s uvedeným poučením odvolacího soudu; podaly toliko dovolání a nikoli ústavní stížnost. Proto považuje Ústavní soud i lhůtu proti napadenému usnesení městského soudu za zachovanou. Opačný postup by byl extrémně formalistický a v příkrém nesouladu s požadavky spravedlnosti. Obdobným způsobem postupoval ostatně Ústavní soud i ve srovnatelné věci pod

sp. zn. II. ÚS 446/06

; tam byl stěžovatel nesprávně poučen o nemožnosti podat dovolání, tedy je před podáním ústavní stížnosti nepodal, čímž se nabízel striktní postup dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (nevyužití procesních prostředků). Ústavní soud však ústavní stížnost považoval za přípustnou a argumentoval právě tím, že nesprávné poučení soudu nelze klást k tíži stěžovatele."

Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2009

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj