Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to lack of constitutional violation. The court rejects the claim that procedural costs were unjustified in a public law dispute. The decision emphasizes that the Constitutional Court does not supervise ordinary court proceedings unless fundamental rights are violated. The court finds no constitutional error in the lower courts' application of civil procedure law regarding litigation costs. The complaint failed to identify any specific constitutional right infringed by the lower courts' decisions. The court notes the absence of constitutional argumentation in the complaint itself. The decision upholds the lower courts' ruling on litigation costs without further review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the lower courts' decisions ordering him to pay litigation costs. The applicant argued that the costs should not have been imposed because the dispute involved a relationship between an individual and public power, and the opposing party's request was merely a procedural precaution. The court rejected these arguments, stating that the lower courts correctly applied civil procedure law and interpreted it in conformity with the constitution. Consequently, the court found no constitutional violation and deemed the complaint clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts' decisions are properly reasoned and applied in conformity with the constitution, without any violation of fundamental rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem, AK se sídlem Palackého 4, 772 00 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2008 č. j. 26 C 315/2008-43 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 4. 2009 č. j. 69 Co 703/2008-89 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím. Napadal postup obecných soudů, které mu uložily povinnost k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému (Olomoucký kraj); svůj postup odůvodnily tím, že stěžovatel (v původním řízení žalobce) zpětvzetím návrhu zavinil zastavení řízení.
Stěžovatel však s uložením povinnosti nesouhlasil. Podle jeho názoru bylo třeba aplikovat ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele byly podle jeho názoru dány tím, že šlo o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy o vztah mezi jednotlivcem a veřejnou mocí. Návrh proti prvnímu žalovanému byl navíc podán pouze z procesní opatrnosti. Na tyto skutečnosti poukázal stěžovatel již v odvolání, avšak odvolací soud se jimi vůbec nezabýval.
Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a podústavní právo je v nich intepretováno a aplikováno ústavně konformně. Nelze mít jakýchkoliv ústavněprávních výhrad proti tvrzení odvolacího soudu, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. v projednávané věci dány nebyly.
K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je Ústavní soud veden i skutečností, že návrh - ač sepsán advokátem - neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci a věnuje se pouze rozboru ustanovení § 150 o. s. ř. Stěžovatel dokonce ani neoznačil základní právo, které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno. S ohledem na svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady návrhu; šlo by o ryze formalistický postup, který by toliko prodloužil řízení, aniž by mohl mít jakýkoliv vliv na jeho výsledek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu