Constitutional Court dismisses complaint on excessive delay regarding procedural suspension orders.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a client against a district court order suspending civil proceedings. The client argued that a ten-year delay in resolving the case violated their right to a speedy trial under Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the suspension was a standard procedural measure reflecting the interdependence of related cases and that the client must first seek compensation for delay before challenging the delay itself.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints alleging excessive procedural delay when the delay stems from standard judicial practice regarding the suspension of proceedings due to pending related cases, and when the complainant has not first sought compensation for delay.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Doc. Ing. J. J., CSc., zastoupeného JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 36 Co 90/2009-55 ze dne 30. dubna 2009, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a 1) A. B., 2) J. B. a 3) J. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. července 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 23 C 547/2000-50 ze dne 14. ledna 2009, kterým bylo řízení přerušeno. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo, aby jeho věc byla rozhodnuta bez zbytečných průtahů, podle čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z tvrzení stěžovatele a z listin, které předložil, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl za manželku Ing. T. J., která byla povinna vedlejším účastníkům řízení plnit z celkem tří směnek v červnu a v září 1996. Dne 29. května 1997 uzavřel stěžovatel se svojí manželkou dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozvedených manželů. Vedlejší účastníci řízení podali v roce 1999 návrhy, na jejichž základě byly proti stěžovatelově bývalé manželce vydány směnečné platební rozkazy. V roce 2000 pak podali vedlejší účastníci řízení proti stěžovateli odpůrčí žalobu, v níž se domáhali neúčinnosti shora uvedené dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Po podání žaloby zjistili, že uvedené směnečné platební rozkazy vzdor vyznačené právní moci dosud právní moci nenabyly pro absenci jejich řádného doručení žalované, a proto navrhli přerušení řízení o odpůrčí žalobě do pravomocného skončení směnečných řízení. Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením soudu prvého stupně ze dne 1. srpna 2005, potvrzeného k odvolání stěžovatele usnesením odvolacího soudu ze dne 22. prosince 2005. Posléze byli vedlejší účastníci řízení informováni o tom, že směnečné platební rozkazy nabyly právní moci, a proto bylo na jejich návrh pokračováno v řízení. Poté však bylo zjištěno, že byly proti směnečným platebním rozkazům včas podány námitky o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Proto bylo opětovně řízení o odpůrčí žalobě přerušeno usnesením soudu prvého stupně ze dne 14. ledna 2009, které bylo k odvolávání stěžovatele potvrzeno usnesením, jež je nyní napadeno ústavní stížností.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že délka právní nejistoty, ve které se ocitá, je zcela nepřiměřená okolnostem. Jako řádný občan vždy jednal v souladu s dobrými mravy a své povinnosti vždy řádně a svědomitě plnil. Cítí se proto poškozen svým postavením žalovaného a řízením trvajícím již desátý rok. Podle jeho přesvědčení není podstatné, zda platební rozkazy nabyly, či nenabyly právní moci a staly se vykonatelnými. Nemůže trpět tím, že soud příslušný k rozhodnutí o námitkách proti směnečným platebním rozkazům není schopen za jedenáct let dospět k pravomocnému rozhodnutí. Je seznámen se stávající judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2285/2000 ze dne 22. června 2001 in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 12/2003, resp. sp. zn. 21 Cdo 549/2001 ze dne 22. ledna 2002 in SbNS 2002, 9-10: 602-64), podle níž postačí, když vymahatelnost pohledávky, která je předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby, nastane až v průběhu řízení o této žalobě. Nezdá se mu však možné, aby obecné soudy přerušovaly řízení s odůvodněním, že je třeba takové vymahatelnosti vyčkat i za cenu řízení trvajícího 10 a více let.
4. Závěrem uvedl a kopií podání Ministerstvu spravedlnosti doložil, že se souběžně domáhá zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho pravomoc je přitom založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Obecné soudy v daném případě aplikovaly právní názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. Podle rozhodovací praxe obecných soudů, není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě. Tuto ustálenou interpretační praxi přitom nelze shledat rozpornou s ústavním pořádkem, protože reflektuje možnost závislosti rozhodnutí různých sporů navzájem a poměrně přitom šetří práva jejich účastníků, kteří jsou v určitém smyslu vždy v nejistotě až do doby, než je meritorně a pravomocně rozhodnuto.
7. I sám stěžovatel rozpor s ústavním pořádkem spatřuje toliko v dané konkrétní situaci, kdy v řízení, pro které bylo jiné řízení přerušeno, dochází k průtahům. Námitka neúměrné délky řízení je však nepřípustná. Před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve uplatnit nárok na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních (srov.
sp. zn. IV. ÚS 391/07
ze dne 7. srpna 2007, aj.). Rozhodnutí o tomto prostředku však v daném případě nepředchází podání o ústavní stížnosti, protože uvedený prostředek byl stěžovatelem použit víceméně souběžně s ústavní stížností.
8. Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. obdobný metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, např. v usneseních
sp. zn. I. ÚS 491/03
ze dne 21. září 2004,
sp. zn. III. ÚS 350/04
ze dne 24. února 2005,
sp. zn. III. ÚS 275/06
ze dne 6. dubna 2006, aj.]. Je-li procesní rozhodnutí posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, pak nikoli toto procesní usnesení, nýbrž zpravidla až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Uplatňuje se tím i princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu