Concurrence of co-owners without minority consent does not violate property rights if minority profited proportionally.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a minority co-owner against lower court rulings. The applicant argued that majority co-owners violated her property rights by using building revenues for renovations she did not fund after selling her share. The court found no violation because the minority co-owner had already accounted for the building's appreciation in the purchase price of her share. Consequently, the court ruled that the majority's management actions were lawful and the complaint was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Co-owners may manage common property without unanimous consent via majority rule, provided the outcome does not create extreme unfairness or violate the minority's fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Odo 1154/2006-134 a Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005 č. j. 23 Co 417/2005-102 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu a nedotknutelnost vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 70/2002 zjistil Ústavní soud následující. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 4. 2005 č. j. 28 C 70/2002-75 zavázal žalované, aby stěžovatelce jako žalobkyni zaplatili částku 450.000 Kč představující vypořádací podíl na majetku, který stěžovatelka a žalovaní nabyli v rámci hospodaření s nemovitostmi, jichž byli spoluvlastníky, a to ke dni uzavření kupní smlouvy, jíž stěžovatelka prodala svůj podíl na nemovitosti společnosti Interpharma Praha, a. s. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2005 č. j. 23 Co 417/2005-102 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, neboť žalovanou částkou se stěžovatelka podílela na financování rekonstrukce budovy na základě smlouvy o dílo uzavřené spoluvlastníky s firmou Watrex před prodejem stěžovatelčina spoluvlastnického podílu, avšak realizované teprve po tomto prodeji. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Odo 1154/2006-134 stěžovatelčino dovolání zamítl. Konstatoval, že o využití výnosu z komerčního využití budovy rozhodli spoluvlastníci v době trvání spoluvlastnictví stěžovatelky, pročež stěžovatelka byla povinna se účastnit na úhradě ceny za dílo v rozsahu svého podílu na výnosu z využití budovy; budoucí zhodnocení budovy mohla stěžovatelka zohlednit při sjednávání výše kupní ceny při prodeji svého spoluvlastnického podílu.
Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení o neexistenci právního důvodu k tomu, aby se podílela svými prostředky na hrazení oprav uskutečňovaných až poté, kdy již nebyla spoluvlastnicí nemovitostí, a podotýká, že o poskytnutí zálohy na provedení stavebních prací nevěděla. Svůj právní názor odůvodňuje tvrzením, že rozhodující je faktický stav ke dni převodu nemovitostí, a proto nemohla být při prodeji jejího podílu zohledněna cena stavebních úprav, z nichž navíc stěžovatelka neměla žádný prospěch, a došlo tak k bezdůvodnému obohacení ostatních spoluvlastníků. Odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že se nezabývaly jí vznesenou námitkou neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť byla uzavřena za účelem zkrácení práv stěžovatelky; posouzení této otázky není irelevantní, poněvadž uvedený nemravný a protiprávní postup žalovaných nemůže požívat právní ochrany. Konečně stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, jelikož konstatování odvolacího soudu, že stěžovatelka byla srozuměna se skutečností, že částka získaná v souvislosti s hospodařením se společnou nemovitostí bude vynaložena na její opravu, je v příkrém rozporu s obsahem spisu, který dokládá nevědomost stěžovatelky o těchto skutečnostech a její nesouhlas poté, co se o nich dozvěděla.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález
Pl. ÚS 85/06
, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud považuje právní závěry odvolacího a dovolacího soudu stran absence bezdůvodného obohacení žalovaných za přiléhavé a na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkazuje.
K námitce rozporu smlouvy o dílo s dobrými mravy Ústavní soud podotýká, že princip, na základě kterého o hospodaření se společnou věcí zásadně rozhodují spoluvlastníci, jejichž podíly představují většinu (majorizace), považuje v obecné rovině za přístup pružný a spravedlivý. Pokud by byl k hospodaření se společnou věcí bezpodmínečně nutný souhlas všech spoluvlastníků, mohlo by být hospodaření s věcí zcela znemožněno. Majorizaci je však možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Nelze proto připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který vůbec nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a který popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva. Ochrana vlastnického práva totiž náleží všem spoluvlastníkům (srov. nález
IV. ÚS 1735/07
, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Rozpor s dobrými mravy a tudíž i dotčení vlastnického práva menšinového spoluvlastníka tak může nastat např. v situaci, kdy většinoví spoluvlastníci nakládají se společnou věcí takovým způsobem, že z něj mají prospěch pouze oni, zatímco menšinový spoluvlastník je z něj vyloučen, v důsledku čehož nastává markantní nerovnováha mezi právy a povinnostmi jednotlivých spoluvlastníků, a to i při zohlednění velikosti spoluvlastnických podílů. Jedná se kupř. o situaci, kdy většinový spoluvlastník společnou věc pronajme za extrémně nízké nájemné osobě s ním personálně a ekonomicky propojené (srov. výše citovaný nález).
V projednávané věci nic nenasvědčuje závěru, že většinoví spoluvlastníci zkrátili stěžovatelku na jejích právech tím, že by hospodařili se společnou věcí tak, aby z rekonstrukce měli prospěch pouze oni, protože v míře odpovídající spoluvlastnickému podílu z ní profitovala i stěžovatelka, resp. její právní nástupce. Spekulace o účelovém vyvedení výnosů plynoucích z hospodaření se společnou věcí ve prospěch firmy Watrex nejsou opodstatněné, neboť na těchto výnosech se podíleli i žalovaní a tudíž by je takové odčerpání finančních prostředků poškodilo stejnou měrou. Jak správně podotýká Nejvyšší soud, stěžovatelka měla zhodnocení budovy promítnout v kupní ceně při uzavírání kupní smlouvy.
V dané situaci pak pro právní posouzení stěžovatelčiny věci není relevantní výtka o nesprávnosti skutkových zjištění obecných soudů, dle kterých stěžovatelka byla srozuměna se skutečností, že výnosy z budovy budou použity na její opravy. Případná nevědomost stěžovatelky o této skutečnosti nemá vliv na povinnost hradit cenu rekonstrukce, došlo-li k uzavření smlouvy o dílo v době trvání stěžovatelčina spoluvlastnického práva k budově. Pokud by bylo prokázáno, že stěžovatelka nebyla bez vlastního zavinění informována o uzavření smlouvy o dílo a plánované rekonstrukci budovy, následkem čehož nemohla zohlednit budoucí zhodnocení budovy do kupní ceny, bylo by možno jít cestou náhrady škody.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení jí ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu