Constitutional Court dismisses appeal for unfair trial due to lack of exhaustion of remedies and improper scope.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an individual against civil court rulings regarding a bank account dispute. The applicant argued that lower courts failed to examine whether he was factually aware of bank terms, violating his right to a fair trial. The court found no violation because the lower courts properly reasoned their decisions and the applicant attempted to use the Constitutional Court as a second instance, which is not its role.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court must reject a complaint if it is clearly unfounded or if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies, and it cannot act as a second instance for reviewing legal interpretations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. F. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem Slovinská 52, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 526/2008-77 ze dne 10. 2. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 107/2008-51 ze dne 9. 9. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním advokáta ze dne 30. 6. 2009, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejich příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") č. j. 12 C 107/2008-51 ze dne 9. 9. 2008 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele proti žalované České spořitelně, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 12 710,50 Kč s příslušenstvím tak, že se řízení co do částky 560,50 Kč zastavuje (výrok I.) a co do částky 12 150,- Kč se žaloba zamítá (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 15 Co 526/2008-77 ze dne 10. 2. 2009 výrok II. a III. rozsudku obvodního soudu jako věcně správný potvrzen. Žádný z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho žaloba nebyla projednána v souladu s procesními předpisy. Obecné soudy se spokojily toliko s formálním zjištěním, že vedlejší účastnice vydala obchodní podmínky, ale již nezkoumaly, zda s nimi byl stěžovatel fakticky seznámen. Přitom právě tato skutečnost měla pro posouzení věci zásadní význam, neboť prokázalo-li by se, že stěžovatel s obchodními podmínkami a s ceníkem seznámen nebyl, mohl být ve sporu úspěšný. Obecné soudy měly proto v této souvislosti stěžovatele vyzvat k předložení dalších důkazů. Stěžovatel dále poukazoval na skutečnost, že obecné soudy v důsledku nesprávného právního posouzení neprovedly navrhovaný důkaz výpisem z účtů a nezabývaly se ani otázkou platnosti předmětné smlouvy. Za těchto okolností nemohly dle názoru stěžovatele řádně posoudit, zda a v jaké výši byla jeho pohledávka oprávněná. V důsledku neúspěchu ve sporu se majetek stěžovatele nezvětšil o žalovanou částku, ač se o ni zvětšit měl, čímž došlo rovněž k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 15 Co 526/2008-77 ze dne 10. 2. 2009 a rozsudek obvodního soudu 4 č. j. 12 C 107/2008-51 ze dne 9. 9. 2008 zrušil a aby mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal především porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřoval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, resp. v nezohlednění všech rozhodných skutečností a v nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti je možno uvést, že rozsah dokazování byl v řízení před obecnými soudy omezen na skutečnosti rozhodné z hlediska hmotněprávního posouzení nároku, přičemž důkazy navrhované stěžovatelem a další skutečnosti, na něž poukazoval, byly v tomto ohledu buď nadbytečné (důkaz výpisem z účtů) nebo byly nepřípustně uplatněny až v odvolacím řízení (námitka, že stěžovatel nepodepsal smlouvu o sporožirovém účtu ze dne 2. 10. 1995). Co se týče samotného právního posouzení, dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele, podrobně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud podotýká, že obecné soudy se vypořádaly jak s otázkou platnosti smlouvy o sporožirovém účtu ze dne 2. 10. 1995, tak s námitkou, že stěžovatel nebyl seznámen se sazebníkem banky, resp. s cenami za poskytnuté služby. Ústavní soud neshledal, že by interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních a obchodněprávních předpisů provedená obecnými soudy vybočila z mezí ústavnosti, nepříslušelo mu proto jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to v obdobném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů en bloc, ve vztahu k výroku I. rozsudku obvodního soudu však byla ústavní stížnost nepřípustná, neboť tento výrok nebyl napaden odvoláním a stěžovatel tak ve vztahu k němu nevyčerpal všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Výše uvedené uvádí Ústavní soud toliko pro úplnost, neboť z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývalo, že by stěžovatel měl v úmyslu brojit i proti tomuto výroku.
Dle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle § 62 odst. 4 téhož předpisu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Byla-li ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepřipadá aplikace výjimky uvedené v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v úvahu, a stěžovatel proto nemá nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu