Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 488/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.488.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding promissory note statute of limitations and basic rights violation.

Numero d'incarto II.ÚS 488/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former company director against lower court rulings upholding a promissory note payment order. The complainant argued that courts ignored the agreement on note completion and violated his fundamental rights by applying the statute of limitations to the note itself rather than the underlying loan debt. The court ruled that promissory notes are independent obligations with their own limitation periods, and the lower courts correctly applied established case law regarding the note's autonomy.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; Promissory notes constitute independent obligations with autonomous limitation periods, and lower courts' application of established case law does not violate constitutional rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
promissory note limitations constitutional complaint dismissal independent obligation statute of limitations basic rights violation causal defense statutory interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomoucí č. j. 14 Cmo 90/2008-138 ze dne 17. prosince 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 42 Cm 94/2004-68 ze dne 8. ledna 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SUPRA, a. s. v likvidaci, se sídlem Revoluční 1082/8, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. března 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně vůči stěžovateli ponechán v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Brně dne 27. února 2004 pod č. j. 42 Sm 660/2003-31, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici řízení směnečný peníz 370.813 Kč s příslušenstvím, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. V ústavní stížnosti je obsáhle rekapitulována geneze zajištění závazku ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela dne 28. března 1995 obchodní společnost CAMA, spol. s r. o., (jejímž byl stěžovatel jednatelem a společníkem) s Agrobankou Praha, a. s., až k vystavení vlastní blankosměnky stěžovatelem dne 10. února 1998. K ní byla téhož dne uzavřena dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky, v níž se obchodní společnost CAMA, spol. s r. o., zavázala uhradit zbytek dluhu první splátkou 40.000 Kč do 31. března 1998, a druhou splátkou zahrnující eventuální zbytek dluhu do 30. června 1998. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla následně 26. března 2002 postoupena vedlejší účastnici řízení.

3. Stěžovatel soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s jeho argumenty. Nevzaly v potaz skutečnost, že blankosměnka nebyla vyplněna vedlejší účastnicí, nýbrž obchodní společností EC Group, a. s., kterou vedlejší účastnice řízení nezmocnila výslovně k vyplnění blankosměnky. Nedošlo tedy k vyplnění blankosměnky, ale k neoprávněné změně jejího textu, v důsledku čehož vyplňovací oprávnění zaniklo. Soudy také nevzaly v potaz okolnosti vyplnění blankosměnky, ani vůli stran jednoznačně projevenou v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky. Z ní je nepochybné, že předmětná blankosměnka sloužila výlučně pouze jako zajišťovací instrument, nutně tedy musí souviset s nadřazeným primárním závazkovým vztahem, který zajišťuje. Jestliže tedy nebyl směnkou zajišťovaný dluh uhrazen ve lhůtě splatnosti, mohl kdykoliv dnem následujícím věřitel (eventuálně postupník) blankosměnku vyplnit s právními následky. Z hlediska právní jistoty nelze přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že mohl vedlejší účastník lege artis blankosměnku vyplnit v říjnu 2003 a tím znovu resuscitovat již promlčenou pohledávku. Zajišťovací instrument nemůže ani cum grano salis „přežít“ o 5,5 roku pohledávku samotnou. S ohledem na neurčitost údaje v článku II. odst. (3) bod 2. dohody o způsobu vyplněni blankosměnky je také jakákoliv vyplňovaná částka převyšující 40.000 Kč absolutně neplatná, což dopadá zcela na vrub remitenta, který dohodu vypracoval. Vyplněním neexistující sumy byla blankosměnka znehodnocena a pozbyla eventuální právní relevanci. Soudům tedy vytýká, že nerespektovaly dostatečně autonomii vůle smluvních stran, neboť připouští-li text smlouvy dvojí výklad, je třeba ji v pochybnostech vykládat k tíži strany, která rozporných výrazů použila v jednání jako první, nikoliv tedy stěžovatele. Odvolává se přitom na právní názory obsažené v nálezech

sp. zn. I. ÚS 167/04

(N 70/33 SbNU 197) a

sp. zn. I. ÚS 437/02

(N 110/31 SbNU 3), s tím, že předmětnými rozhodnutími byl vytvářen dvojí právní řád - směnečný a obecný, pro což nelze nalézt oporu. Byla tedy narušena důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, a tím tedy zasaženo do fungování materiálního právního státu.

4. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod, chráněných ústavním pořádkem (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Ústavní soud přitom již v minulosti vymezil podmínky, kdy nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva. (

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69) Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, byly vyčleněny případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). V posuzovaném případě se o exces v žádném případě nejedná.

5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že se obecné soudy obou stupňů nevypořádaly meritorně s jeho námitkou neurčitosti dohody o způsobu vyplnění blankosměnky v části, která se týkala výše směnečné sumy, a dále s námitkou, že blankosměnku vyplnila namísto vedlejší účastnice řízení obchodní společnost EC Group, a. s., tedy neoprávněná osoba. S oběma námitkami se totiž vypořádal jen odvolací soud a to procesně. Vyšel z toho, že obě tyto námitky byly vzneseny zcela nově až v odvolání, a proto k nim v souladu s principem koncentrace řízení (§ 175 odst. 4 občanského soudního řádu) vůbec nemohl přihlížet (str. 4 rozsudku). V ústavní stížnosti stěžovatel vůbec nebrojí proti východisku odvolacího soudu, tedy že uvedené námitky byly vzneseny opožděně. Soud prvého stupně v narativní části rozsudku uvedené námitky vůbec neuvedl. Lze proto vycházet z toho, že východisko odvolacího soudu odpovídá skutečnosti, a proto byl jeho postup ústavně souladný, neboť se jednalo o předvídatelný postup v souladu s procesním předpisem. Z toho také plyne, že ve vztahu k těmto námitkám stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)], a proto jsou s ohledem na princip subsidiarity v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné.

6. Naopak nelze souhlasit se stěžovatelem, pokud tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou, že předmětná směnka zajišťovala pohledávku, která byla v době vydání rozsudků obecných soudů již promlčena. S touto námitkou se totiž obecné soudy vypořádaly podrobně a přesvědčivě. Odkázaly na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů v této věci, reprezentovanou rozsudky Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 274/2004 ze dne 18. října 2004 (SbNS 2005, 8: 392 – č. 71) a sp. zn. 12 Cmo 228/2005 (Obchodní právo 2007, 6: 27). Soud prvého stupně vyšel z toho, že v dohodě bylo uvedeno právo na vyplnění data splatnosti směnky bez dalšího a dospěl k závěru, že tedy bylo možné doplnit datum splatnosti na jakýkoliv den, který následoval po dni splatnosti kauzální pohledávky (str. 6 rozsudku). Odvolací soud vedle toho vyšel ze skutečnosti, že aktivní legitimace k uplatnění směnky u soudu v daném případě vyplývá z převodních účinků směnky, k nimž došlo indosamentem. Na to navázal argumentem, že předmětem sporu není zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru, nýbrž zaplacení směnky a nelze proto s úspěchem namítat promlčení dluhu z úvěrové smlouvy, neboť o tento dluh se nejedná. Směnka přitom není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako např. ručení nebo zástava, ale směnečný závazek je zcela samostatným závazkem, a proto se právo ze směnky též promlčuje samostatně. Směnečný dlužník může přitom vznášet jen takové kauzální námitky, které mu umožňuje vznést směnečná dohoda. Vznesená námitka však oporu v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky nemá. Uzavřel tedy, že případné promlčení kauzálního závazku nemá žádný vliv na platební povinnost ze směnky a nijak se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného nároku (str. 5 rozsudku) .

7. Aplikace podústavního práva byla tedy s ohledem na předchozí ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů předvídatelná a i jinak odpovídá argumentace obecných soudů podstatě institutu směnky, coby „přísného“ cenného papíru, na čemž nic nemohla změnit dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky. Nad rámec toho je možné dodat, že promlčením závazek nezaniká, jak se mylně domnívá stěžovatel, a proto je možné jej nadále platně splnit, aniž by se jednalo o bezdůvodné obohacení. Promlčení způsobuje jen to, že pokud se jej dlužník dovolal, nelze právo věřiteli přiznat. V každém případě lze však považovat za ústavně souladný závěr obecných soudů, že se v daném případě nejednalo o pohledávku ze smlouvy o úvěru, ale o zcela samostatnou pohledávku ze směnky, která byla kauzálně uplatnitelná jen v souladu s dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky. V žádném případě tedy nelze souhlasit s argumentem stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly autonomii vůle stran dohody o způsobu vyplnění blankosměnky, ani že podaly takový výklad podústavního práva, který by v konečném důsledku zasahoval do ústavně garantovaných základních práv a svobod.

8. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu