Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1121/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1121.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses prisoner's appeal claiming ineffective legal remedy for prison conduct assessment.

Numero d'incarto II.ÚS 1121/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner against lower court rulings denying fee waivers and upholding them. The petitioner argued that courts prioritized procedural efficiency over his right to effective legal protection regarding a prison conduct assessment program. The court ruled that such assessments are official duties and that the petitioner must exhaust specific prison legal remedies before claiming ineffective remedies.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Prisoners must exhaust specific prison legal remedies and cannot claim ineffective legal remedy for official conduct assessments without first utilizing available procedural defenses in relevant proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
prisoner rights ineffective remedy conduct assessment constitutional complaint legal exhaustion official duty fee waiver

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
1 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále s čl.
čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
3 Ústavy České republiky, a dále s čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku vede i k porušení čl.
čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku vede i k porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
§ 76 zákona č. 169/1999 Sb.
Svévolnost spatřuje jednak v absenci jednoznačných zákonných pravidel v § 76 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.
§ 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb.
§ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 555/1992 Sb.
§ 38 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb.
§ 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb.
345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody) slouží tedy k úřední činnosti orgánů Vězeňské služby České republiky, neboť plnění programu zacházení patří mezi základní povinnosti odsouzených (§ 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb.).
čl. 7 odst. 1 alinea secunda a čl. 8 odst. 2 Listiny
Tato úřední činnost sama o sobě však omezuje osobní svobodu a v té souvislosti další základní práva a svobody odsouzeného, a to v souladu s čl. 7 odst. 1 alinea secunda a čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s § 27 zákona č.
§ 27 zákona č. 169/1999 Sb.
§ 39b trestního zákona
rozhodování o změně způsobu výkonu trestu podle § 39b trestního zákona a rozhodování o podmíněném propuštění podle § 61 a násl.
§ 61 a násl. trestního zákona
rozhodování o změně způsobu výkonu trestu podle § 39b trestního zákona a rozhodování o podmíněném propuštění podle § 61 a násl. trestního zákona.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. II. ÚS 294/95
sp. zn. I. ÚS 310/05

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Klárou Čechákovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 315/2008-33 ze dne 3. února 2009, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 37 C 28/2008-27 ze dne 17. června 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou telefaxem a osobně dne 30. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž mu usnesením soudu prvého stupně nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a usnesením odvolacího soudu bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Domnívá se, že při posuzování jeho žaloby již ve fázi rozhodování o návrhu na osvobození od povinnosti platit soudní poplatky, obecné soudy postupovaly při výkladu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále s čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku vede i k porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti konkrétně rekapituluje, že žalobu na ochranu osobnosti napadl svévolně provedené "hodnocení programu zacházení" za období od 29. května do 15. listopadu 2006. Svévolnost spatřuje jednak v absenci jednoznačných zákonných pravidel v § 76 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Vedle toho tvrdil porušení konkrétně § 6 odst. 2 zákona ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a nejde tedy o postup orgánů veřejné moci na základě zákona. Domáhal se finanční satisfakce a písemné omluvy. Svá tvrzení doprovodil odkazy na množství rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Společně s žalobou podal návrh na osvobození od soudních poplatků.

3. Rozhodnutím obecných soudů o tomto návrhu vytýká, že v nich převážila praktičnost rozhodnutí a zásada hospodárností řízení nad právem na soudní ochranu před neoprávněnými zásahy do všeobecného osobnostního práva stěžovatele a nad jeho právem přístupu k soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že obsah jeho žaloby dezinterpretoval a vůbec se nezabývá obsahem námitek, jež byly uvedeny v odvolání. Protože vede spor z oblasti ochrany osobnosti, bylo povinností soudu o něm rozhodnout meritorně a nikoliv ho vyloučit z přezkumu a tak ho zbavit ochrany, resp. efektivního prostředku nápravy. Napadená rozhodnutí soudů jsou důkazem o "neúčinnosti" žaloby na ochranu osobnosti, neboť soudy odmítají připustit rozhodování o meritu právě proto, že se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Stěžovatel se domnívá, že soudy aplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu svévolně a způsobem, který stěžovatele diskriminoval, neboť mu jako vězni zabránily vést soudní spor, který ve svých důsledcích může ovlivnit a nepochybně ovlivňuje jeho osobní svobodu, právě proti orgánům veřejné moci, které ho vězní. Spor je důsledkem způsobu výkonu trestu, jenž je v rozporu s Ústavou, principy právního státu, ale i v rozporu se samotným účelem trestu. Dovolává se i rovnosti před zákonem, protože se soudní orgány dopustily při svém rozhodování diskriminace stěžovatele dezinterpretací příčiny podané žaloby.

4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Jako takovému mu proto nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí nebo k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod.

5. K ničemu takovému ale v posuzovaném případě nedošlo. Obecné soudy se návrhem stěžovatele zabývaly, své rozhodnutí opřely o zákonné ustanovení a své úvahy přesvědčivě a ústavně souladným způsobem vyložily. To, že s jejich závěry stěžovatel nesouhlasí samo o sobě důvodem k ústavní stížnosti být nemůže (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481; aj.).

6. Program zacházení je zákonným institutem, jehož prostřednictvím vězeňská služba působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody [§ 2 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 555/1992 Sb.]. Hodnocení programu zacházení, které vypracují a projednají s odsouzeným zaměstnanci oddělení výkonu trestu (§ 38 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody) slouží tedy k úřední činnosti orgánů Vězeňské služby České republiky, neboť plnění programu zacházení patří mezi základní povinnosti odsouzených (§ 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb.). Tato úřední činnost sama o sobě však omezuje osobní svobodu a v té souvislosti další základní práva a svobody odsouzeného, a to v souladu s čl. 7 odst. 1 alinea secunda a čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s § 27 zákona č. 169/1999 Sb. I kdyby snad bylo možné uvažovat o tom, že by tyto v rámci vězeňského systému vytvářené a aplikované dokumenty samy o sobě mohly zasahovat do uvězněním neomezených práv stěžovatele, pak by se mohlo jednat o zásah zcela výjimečný s ohledem na funkci těchto dokumentů, jejichž účelem je, aby Vězeňská služba České republiky mohla vykonávat svoji funkci (srov.

sp. zn. I. ÚS 310/05

, N 211/43 SbNU 357). Potud jsou tedy závěry obecných soudů o zjevné bezúspěšnosti stěžovatelem uplatněného práva ústavně souladné.

7. Nicméně výstupy Vězeňské služby České republiky, které mají svůj základ v hodnocení programu zacházení, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, mohou mít vliv i na řízení vně pravomocí Vězeňské služby, jako např. rozhodování o změně způsobu výkonu trestu podle § 39b trestního zákona a rozhodování o podmíněném propuštění podle § 61 a násl. trestního zákona. Efektivním prostředkem proti těmto výstupům a tím i proti hodnocení programu zacházení jsou však procesní práva odsouzeného v uvedených řízeních a nikoliv osobnostní žaloba, jak se stěžovatel domnívá. Před vyčerpáním procesní obrany v těchto řízeních nelze hovořit o tom, že by stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ostatně před vyčerpáním ústavní stížnosti lze jen stěží hovořit o porušení práva na účinný prostředek právní nápravy na národní úrovni podle čl. 13 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává.

8. Čím má být výkon trestu v rozporu s Ústavou, principy právního státu, ale i v rozporu se samotným účelem trestu stěžovatel neuvádí, a proto se touto námitkou nelze zabývat. K tvrzené diskriminaci pak stěžovatel neuvádí a z jeho podání ani jinak nevyplývá, že by vůči němu vůbec došlo k odlišnému zacházení, natož že k němu došlo s ohledem na neakceptovatelná kritéria.

9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu