Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1794/08 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1794.08.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as bagatelle; minor fee dispute lacks fundamental rights violation. 10 words.

Numero d'incarto IV.ÚS 1794/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a lawyer against the refusal of his defense fee. The court noted that the disputed amount of 860 CZK was too small to constitute a fundamental rights violation. Consequently, the complaint was rejected as clearly unfounded under the law governing constitutional complaints.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints regarding minor monetary claims are inadmissible unless they involve extreme judicial errors causing clear fundamental rights violations.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint bagatelle rule defense fee fundamental rights procedural admissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 28 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivou odměnu, zaručenou čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.
§ 151 odst. 2 tr. ř.
Jak stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, důvodem nepřiznání mu odměny a náhrady hotových výdajů byl policejnímu orgánu rovněž fakt, že stěžovatel uplatnil předmětný nárok po zákonné lhůtě upravené v ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř., t.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 282/2000
Constitutional Court of Czech Republic annuls lower court rulings due to violation of defendant's right to adversarial proceedings. The court found that the lower courts relied on inadmissible witness testimony to convict the defendant. The Constitutional Court ruled that the lower courts violated the defendant's right to a fair trial by relying on inadmissible witness testimony. The court held that the lower courts violated the defendant's right to a fair trial by relying on inadmissible witness testimony. The court held that the lower courts violated the defendant's right to a fair trial by relying on inadmissible witness testimony.
II. ÚS 444/03
Constitutional court allows lawyer's fee claim by invalidating retroactive criminal code amendment application.
II. ÚS 37/04
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 30. června 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. Č., advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003 sp. zn. 61 To 449/2003 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2003 sp. zn. 9 T 152/2002, který nepřiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s činností ustanoveného obhájce.
IV. ÚS 178/04
Constitutional Court allows lawyer's fee claim by striking lower court rulings for retroactive application of new criminal procedure law.
I. ÚS 287/04
Constitutional Court voids Supreme Court ruling for violating property rights and fair trial principles regarding attorney fees.
I. ÚS 344/04
Constitutional Court allows lawyer's fee claim by ruling lower courts violated property rights via retroactive statute application.
IV. ÚS 167/05
Constitutional Court rules that the Supreme Court violated the right to a fair fee by applying a strict deadline that ignored the defense lawyer's legitimate expectation of compensation.
I. ÚS 505/05
Constitutional Court allows lawyer's fee claim by rejecting retroactive statute of limitations due to legitimate expectation.
III. ÚS 405/04
Constitutional complaint dismissed in trivial case where lower court's reasoning was sufficient despite minor evidentiary gaps.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. M. A., advokáta, zastoupeného Mgr. Martinou Tetzeliovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Plzni, Houškova 30, proti rozhodnutí Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. ČVS:MVV-56/1994 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 1 Zt 289/95, za účasti Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivou odměnu, zaručenou čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 1. 1994 sp. zn. Nt 620/94 ustanoven mladistvému obviněnému Janu H. (jedná se o pseudonym) obhájcem ex offo. Ve věci provedl dva úkony a vyúčtoval odměnu právního zástupce ve výši 860,- Kč. Usnesením Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality (dále též „policejní orgán“), ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. ČVS:MVV-56/1994 však stěžovateli tato odměna nebyla přiznána. Stěžovatelem podanou stížnost Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 1 Zt 289/95 zamítlo.

3. Důvodem nepřiznání odměny byla podle napadených rozhodnutí skutečnost, že stěžovatel předmětnou obhajobu vykonával bez právního důvodu, neboť výslech mladistvého obviněného se konal 7. 1. 1994 a soud stěžovatele ustanovil obhájcem ex offo až dne 12. 1. 1994. Stěžovatel s touto argumentací uvedenou v napadených rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a zdůrazňuje, že byl o konání výslechu vyrozuměn telefonicky, s ustanovením obhájcem souhlasil, k výslechu se dostavil a obhajobu provedl. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tvrzením, že promeškal prekluzivní lhůtu jednoho roku k uplatnění předmětné odměny, neboť tato lhůta byla do zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“ nebo „tr. ř.“), zavedena až od 1. 1. 2002. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 282/2000

má stěžovatel za to, že opatření o ustanovení advokáta obviněnému má deklaratorní účinky, pokud advokát takto ustanovený svoje ustanovení deklaroval již před jeho doručením a jednal jako obhájce. Trestní řád přitom blíže nestanoví náležitosti opatření, jímž se obhájce obviněnému ustanovuje. Napadenými rozhodnutími tak bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivou odměnu a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení svým nálezem zrušil.

II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil trestní spis sp. zn. ČVS:MVV-56/1994 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8.

5. Policie ČR, Správa hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality ve svém vyjádření uvádí, že v dané věci rozhodla ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř. a toto rozhodnutí je v souladu s trestním řádem. V současné době je velice obtížné zjistit, proč byl stěžovatel dne 7. 1. 1994 přítomen u výslechu obviněného mladistvého, když ustanovení obhájce je datováno dnem 12. 1. 1994. V trestním spise není založen ani úřední záznam o případném telefonickém ustanovení stěžovatele ze dne 7. 1. 1994 a kdyby tomu tak bylo, opatření o ustanovení obhájce by mělo být datované již dnem 7. 1. 1994 a ne až dnem 12. 1. 1994. Rovněž v trestním spise není založen úřední záznam ani žádný jiný záznam policejního orgánu o telefonickém vyrozumění stěžovatele s tím, že byl ustanoven obhájcem obviněného H. a dne 7. 1. 1994 proběhne jeho výslech. Stěžovatel se tedy zúčastnil úkonu v době, kdy ještě nebyl ustanoven obhájcem a z toho důvodu nebylo možné rozhodnout o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za úkony ve věci provedené. Konečné rozhodnutí ponechává policejní orgán na Ústavním soudu.

6. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 ve svém vyjádření uvádí, že má za to, že byl úplně zjištěn skutkový stav věci a odkazuje na své usnesení ze dne 14. 5. 2008.

7. Shora uvedená vyjádření policejního orgánu Policie ČR, Správy hl. města Prahy a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III. 8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a nikoliv kontrola „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasahovat pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím v řízení, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

9. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu závěr o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli za provedené úkony nutné obhajoby odůvodňují orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích především skutečností, že soud o ustanovení stěžovatele rozhodl až dne 12. 1. 1994 a pokud tedy byl stěžovatel skutečně přítomen dne 7. 1. 1994 výslechu obviněného, konal tak bez právního důvodu a nenáleží mu tedy za zastupování odměna ani náhrada hotových výdajů. Uvedenou argumentaci nepovažuje Ústavní soud za přiléhavou. Stěžovatel byl o konání výslechu vyrozuměn coby ustanovený obhájce, jako s takovým s ním bylo jednáno a provedl nezbytné úkony nutné obhajoby. Bylo v tomto směru věcí policejního orgánu, aby s tímto faktickým stavem věci bylo v souladu i rozhodnutí o ustanovení stěžovatele obhájcem obviněného. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na své usnesení

sp. zn. IV. ÚS 132/01

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 26, usnesení č. 14, str. 355), ve kterém výkon nutné obhajoby obhájcem před opatřením okresního soudu o jeho ustanovení Ústavni soud taktéž nezpochybnil.

10. Jak stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, důvodem nepřiznání mu odměny a náhrady hotových výdajů byl policejnímu orgánu rovněž fakt, že stěžovatel uplatnil předmětný nárok po zákonné lhůtě upravené v ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř., t. j. do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi problematikou ústavně konformního výkladu ustanovení § 151 tr. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. ve vztahu k prekluzi nároků ustanoveného obhájce, který skončil obhajobu před nabytím účinnosti této novely, opakovaně zabýval. Pro podrobnější rozbor této problematiky lze odkázat např. na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 444/03

,

II. ÚS 37/04

,

IV. ÚS 178/04

,

I. ÚS 287/04

,

I. ÚS 344/04

,

IV. ÚS 167/05

nebo

I. ÚS 505/05

(všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Důvodem opakovaného rozhodování Ústavního soudu k uvedené otázce je mlčení přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. k otázce aplikace novelizované úpravy na právní vztahy vzniklé před její účinností. Jestliže se tedy mlčení přechodných ustanovení dá vyložit na jedné straně jako zánik nároku, na druhé straně však může vést i k závěru, že se nově zavedená prekluze nároku netýká, je třeba přijmout výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva.

11. Stěžovatel se v posuzované věci domáhal přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za provedené úkony nutné obhajoby právního zástupce ve výši 860,- Kč. Tato odměna mu přes shora jím uplatněné námitky nebyla orgány činnými v trestním řízení přiznána.

12. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

13. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000 Kč (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

, Sbírka rozhodnutí, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.

14. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu