Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 856/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.856.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses claim that statutory limitation period lacks explicit extinction clause.

Numero d'incarto I.ÚS 856/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by four individuals against lower court rulings regarding the expiration of a statutory limitation period. The applicants argued that the law failed to explicitly state that rights extinguish upon missing the deadline, yet the courts ruled the claim was time-barred. The Court upheld the lower courts' interpretation, affirming that a specific time limit for exercising a right inherently implies extinction if not used, regardless of the absence of explicit wording.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 87/1991 Coll.; Law on the Constitutional Court; If a law stipulates a specific time limit for exercising a right, the right is deemed extinguished upon its expiration, even without an explicit clause stating 'otherwise the right is extinguished'.

Parole chiave

Generato dall'IA
statutory limitation period extinction of rights constitutional complaint interpretation of law preclusive effect legal certainty Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 87/1991 Coll.
Law on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. K., b) Mgr. R. V., c) M. D., d) J. T., zastoupených JUDr. Janou Toušovou, advokátkou se sídlem v Klatovech 1, Randova 204/I., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, čj. 28 Cdo 2674/2006-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, čj. 13 Co 72/2006-92, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2004, čj. 13 C 109/2002-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýkají porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále porušení čl. 10 Ústavy ČR, zásad uvedených v čl. 1, 3 a 4 Listiny, a práv zakotvených v čl. 26, 30 a 36 Listiny. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem vysloveným shodně ve všech napadených rozhodnutích, podle nějž byla jejich výzva k zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. doručena až po uplynutí prekluzívní hmotněprávní lhůty podle § 13 tohoto zákona. Znění § 13 odst. 3 citovaného zákona neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že neuplatněním práva ve lhůtě nárok zaniká, a proto v rámci právní jistoty není možno hovořit o prekluzi nároku. Dále stěžovatelé polemizují se skutkovými závěry ohledně dne doručení jejich podání; dovozují, že bylo doručeno již dne 1. 4., a nikoliv až 2. 4. 1992. I kdyby však tento závěr akceptovali, není stejně možno dovodit, že nárok zanikl prekluzí.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, čj. 13 C 109/2002-56, zamítl žalobu stěžovatelů, podle níž měla být žalované České republice (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 1 280 750 Kč, a zároveň zastavil řízení o určení, že stěžovatelé podali písemnou žádost o finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. u vedlejší účastnice řádně a včas.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, čj. 13 Co 72/2006-92, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel shodně se soudem I. stupně ze zjištění, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci výzvu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky předali k poštovní přepravě dne 31. 3. 1992 a že tato výzva byla doručena dne 2. 4. 1992, tedy den po skončení lhůty ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.Vzhledem k tomu, že se jednalo o hmontěprávní lhůtu, měla být žádost v této lhůtě doručena, a nestačilo pouze její předání k poštovní přepravě. Marným uplynutím lhůty došlo k prekluzi práva, bez ohledu na to, že zákon tento následek výslovně neuvádí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2009, čj. 28 Cdo 2674/2006-100, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Poukázal na to, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném pod R 43/2000 judikoval, že lhůta uvedená v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou hmotněprávní a prekluzívní, na čemž setrval i v rozhodnutí ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1980/2003. Stanoví-li zákon, že účastník právního vztahu může své právo u určeného orgánu uplatnit v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí lhůty svá práva již s úspěchem uplatnit nemůže. Lhůta k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušeného orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzívní), byť není vyjádřena dovětkem "jinak právo zanikne"; skutečnost, že jde o dobu prekluzívní, je slovně vyjádřena jinak.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Prvá námitka stěžovatelů se týká zjištění, zda k doručení jejich žádosti došlo dne 1. 4. nebo až dne 2. 4. 1992; stěžovatelé nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a vyjadřují přesvědčení, že k doručení došlo již dne 1. 4. 1992, což dovozují z toho, že knihy došlé pošty Ministerstva financí "nevzbuzují důvěryhodnost o své autentičnosti", neboť není možné, že by se doručená pošta zapisovala do školních sešitů. K tomu Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Skutkové zjištění, které učinily soudy obou stupňů, že písemnost byla doručena až dne 2. 4. 1992, není nijak v rozporu se zásadami logického myšlení a není ani projevem svévole či libovůle. Je rovněž zapotřebí připomenout správný závěr odvolacího soudu, podle nějž na stěžovatelích bylo, aby včasnost doručení výzvy prokázali; názor, že by mělo být na vedlejším účastníku, aby prokazatelně zpochybnil jejich ničím nepodložené tvrzení o včasnosti výzvy, je zcela mylný. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatelé pouze vyjadřují své "přesvědčení", že bylo doručeno již dne 1. 4. 1992, pro něž hledají oporu pouze ve spekulaci, dle níž kniha o došlé poště nemusí být autentická proto, že je psána ve školním sešitu. Taková spekulace však zjevně nejen nestačí k tomu, aby prokázala včasnost doručení žádosti, ale ani k tomu, aby bylo dokazování před obecnými soudy považováno za rozporné s principy spravedlivého procesu.

Důvodná není ani námitka týkající se povahy lhůty upravené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěly obecné soudy; k témuž stanovisku ostatně sám dospěl již v usnesení ze dne 6. 5. 2004,

sp. zn. IV. ÚS 401/03

, a nevidí důvod, proč by se měl od něj odklonit. Nedokonalé jazykové vyjádření právní normy v právním předpise důvodem takového postupu není. Při hledání odpovědi na otázku, jaký je obsah právní normy, nelze vycházet jenom z jazykového znění textu právního předpisu, ale je nutno použít i ostatních interpretačních metod (viz

sp. zn. Pl. ÚS 33/97

). Skutečnost, že v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. není výslovně uveden dodatek "jinak právo zaniká", ještě proto nutně neznamená, že je vyloučena prekluzívní povaha lhůty v tomto ustanovení upravené. Naopak lze souhlasit se závěrem zastávaným konstatně v judikatuře Nejvyššího soudu, že pokud zákon stanoví, že právo lze u příslušného orgánu uplatnit pouze v určité lhůtě, znamená to, že je po jejím marném uplynutí již uplatnit nelze, a že tedy došlo k jeho prekluzi.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. června 2009

František Duchoň

předseda senátu