Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 935/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.935.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation as manifestly unfounded.

Numero d'incarto I.ÚS 935/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by two individuals against a Supreme Court decision ordering them to pay litigation costs. The applicants argued that the court's allocation of costs violated their rights to legal certainty, rule of law, property protection, and a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court determined that the lower courts properly exercised their independent judicial authority and provided sufficient reasoning for their decisions, finding no violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded if it finds no violation of fundamental rights or freedoms, thereby preventing unnecessary interference with ordinary courts' adjudicative power.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs fundamental rights manifestly unfounded rule of law fair trial judicial independence

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. D. a K. D., zastoupených Stanislavou Olšanskou, advokátkou se sídlem Praha 8, Zelenohorská 503, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 13 Cmo 31/2009-57, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále také „odvolací soud“), jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 51 CmI 5/2008-52 (dále také „soud prvního stupně“), tak, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 14 209,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a 952,- Kč na náhradu nákladů řízení odvolacího. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jejich právo garantované čl. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, jejich právo garantované čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, ve spojení s jejich právem na ochranu vlastnictví, garantovaným čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jejich právem na spravedlivý proces, garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti popsali dosavadní průběh řízení, v němž se žalobkyně proti stěžovatelům jako žalovaným domáhala určení existence podmíněné pohledávky popřené v konkursním řízení.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelů a k ní přiložených rozhodnutí, v řízení proti stěžovatelům bylo rozsudkem soudu prvního stupně určeno, že žalobkyně má za úpadcem podmíněnou pohledávku a že se jí nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně podala proti výroku o nákladech řízení odvolání. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 14 209 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 952,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují zejména na skutečnost, že odvolací soud neměl při uložení povinnosti nahradit náklady řízení „zjišťovat, zda postup žalobkyně, která nejprve popřela pohledávku stěžovatelů, i když ji ve stejné výši podmíněně přihlásila a poté, když byla ve stejném rozsahu popřena její podmíněně přihlášená pohledávka, podala žalobu na určení existence své podmíněně přihlášené pohledávky i v rozsahu, ve kterém sama tuto pohledávku popřela, není důvodem hodným zvláštního zřetele, ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.“

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelé namítají, jsou následující:

Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II. Z předložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 51 CmI 5/2008-52, bylo určeno, že žalobkyně má za úpadcem podmíněnou pohledávku ve výši 4 200 000,- Kč z titulu ručení za půjčku, tedy má za úpadcem podmíněnou pohledávku v celkové výši 12 707 459,- Kč. Soud prvního stupně dále dle ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv měla ve věci úspěch.

Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání, na základě nějž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2009, č. j. 13 Cmo 31/2009-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 14 209 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně 952,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění usnesení správně uvádí, že ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zcela zakládal volnou diskreci soudu, nýbrž má jít o ustanovení, dle nějž je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Dle odvolacího soudu má ustanovení § 150 o. s. ř. sloužit k odstraňování případných nepřiměřených tvrdostí, resp. k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Odvolací soud tak neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by dle ustanovení § 150 o. s. ř. neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, a proto změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.

III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť odvolací soud se v rámci řízení věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč došlo ke změně rozsudku prvního stupně, řádně odůvodnil.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že jde o články systematicky začleněné do hlavy první Listiny základních práv a svobod, principy v nich obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. (srov.

IV. ÚS 461/99

). Ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zakotvena jako „rovnost vlastnického práva pro všechny subjekty, což se týká i přípustných prostředků ochrany vlastnického práva“ (Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 684.)

Jestliže tedy odvolací soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelů, zmíněné otázky posoudil odlišně od jejich přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2009

František Duchoň,

předseda senátu