Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1229/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1229.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court evidence evaluation and statute of limitations. The court rejects the claim that lower courts violated constitutional rights. The court finds no evidence of procedural defects or logical excesses in the lower courts' decisions. The complaint is deemed unfounded as the lower courts adequately reasoned their findings. The court emphasizes its limited review scope in civil matters. The decision upholds the lower courts' judgment on evidence and statute of limitations. The court concludes that the complaint does not meet constitutional review standards.

Numero d'incarto III.ÚS 1229/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against civil court rulings regarding a debt dispute. The applicant argued that lower courts failed to properly evaluate evidence and incorrectly determined the statute of limitations had not expired. The court found no evidence of procedural defects, logical excesses, or unreasonable evidence assessment by the lower courts. Consequently, the court ruled that the applicant's claims did not meet the high threshold required for constitutional intervention.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic is not empowered to conduct a substantive review of civil court decisions unless there is clear evidence of procedural violations, logical excesses, or unreasonable evidence assessment.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal civil court evidence evaluation statute of limitations logical excess standard limited review scope procedural defect threshold unfounded constitutional claim

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, náměstí Svobody 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009 č. j. 33 Cdo 2077/2007-207, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007 č. j. 13 Co 373/2005-139 a Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005 č. j. 55 C 54/2003-101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, s odůvodněním, že jejich svévolným rozhodováním byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 54/2003 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 č. j. 55 C 54/2003-101 uložil žalovanému stěžovateli zaplatit žalobcům M. a D. V. 1 680 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného závazku z půjčky peněz. Se zřetelem k námitce promlčení na základě provedeného dokazování dovodil, že doba splatnosti byla sjednána dnem 18. 7. 2000, a dluh stěžovatele (byla-li žaloba podána dne 28. 2. 2003) tím promlčen nebyl.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2007 č. j. 13 Co 373/2005-139 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2009 č. j. 33 Cdo 2077/2007-207 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť podle jeho názoru odvolací soud otázku zatížení důkazním břemenem posoudil v souladu s ustálenými judikatorními zásadami, a jinak stěžovatel uplatnil nezpůsobilé (skutkové) dovolací důvody, jimiž oponoval toliko hodnocení důkazů, provedených nižšími soudy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se náležitě nezabývaly jeho obranou, že uplatněný nárok je promlčen, resp. že splatnost jeho dluhu byla stanovena již dnem 18. 7. 1999, a to jmenovitě námitkami, jimiž zpochybnil věrohodnost svědka JUDr. A. F., jakož i okolností, že "číslice 2000" v prohlášení o předmětném závazku předloženém žalobci, byla psána jiným typem písma než zbylý text. Stěžovatel též namítá, že nebyl proveden důkaz originálem tohoto prohlášení s vyznačeným (údajným) datem splatnosti dnem 18. 7. 2000 bez dostatečného a racionálně akceptovatelného odůvodnění, a v celkovém skutkovém shrnutí proto nalézá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními. Oproti závěrům obecných soudů je stěžovatel přesvědčen, že promlčení uplatněného nároku náležitě prokázal.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 45/94

). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

II. ÚS 539/02

,

I. ÚS 585/04

a další).

V mezích takto limitovaného přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Ústavnímu soudu se přísluší pak omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů zde zjevně není; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry obecné soudy adekvátně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily. Především odvolací soud též uspokojivě vyložil, proč provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat tvrzení, že žalobci uplatněný nárok je promlčen.

Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Takové pochybení však - v otevřené otázce rozložení důkazního břemene - Ústavní soud rovněž neshledal, jestliže obecné soudy vycházely z právního názoru, jenž je v soudní praxi respektován.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a zejména Listiny je tak zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2009

Jan Musil

předseda senátu