Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 977/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.977.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative court procedural errors in service delivery. The court rejects claims that incorrect organization names violated fundamental rights. The decision upholds the principle of established legal procedure and finality of administrative rulings. The court finds no constitutional violation in the administrative courts' handling of the case.

Numero d'incarto III.ÚS 977/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a trade union against administrative court decisions. The applicant argued that the courts failed to respect her organization's current name when serving legal documents, violating her rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected this claim, stating that the administrative courts correctly identified the valid legal entity and that the applicant's own failure to update the name contributed to the procedural outcome. Consequently, the court found no constitutional violation in the administrative proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; Article 20, Section 4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court holds that procedural errors in service delivery do not constitute a violation of fundamental rights if the legal entity is clearly identifiable and the recipient had no reasonable doubt regarding the addressee.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court Constitutional Complaint Service of Documents Legal Entity Name Administrative Procedure Fundamental Rights Procedural Finality

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
Article 20, Section 4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36, Section 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, zastoupené Mgr. Pavlem Kroupou, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 4 As 43/2008-160, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2008, č. j. 8 Ca 200/2007-103, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 200/2007 se podává následující.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 8 Ca 200/2007-103, byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Národního památkového ústavu a Ministerstva kultury, vydaných k jejím žádostem o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Připojená doručenka (č.l. 106 procesního spisu) dokládá, že předsedkyně žalující odborové organizace Ph.Dr. H. P. odmítla dne 28. 3. 2008 zásilku obsahující toto usnesení převzít s odůvodněním, že jako adresát byla označena "Základní odborová organizace při správě hradů Bouzov a Šternberk, Školní 218, 747 75 Velké Heraldice", která "již zanikla", a adresát je "tedy neznámý".

Kasační stížnost proti usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud rovněž napadeným usnesením odmítl. Zdůraznil, že důvod, který předsedkyně právní předchůdkyně stěžovatelky uvedla, nepovažuje za relevantní pro odmítnutí převzetí zásilky, neboť o jejím adresátovi nebylo pochyb. K doručení usnesení městského soudu tak došlo ve smyslu § 50 odst. 1 o. s. ř. již dnem 28. 3. 2008 a lhůta k podání kasační stížnosti uplynula 11. 4. 2008; byla-li kasační stížnost podána až 28. 5. 2008, stalo se tak po jejím uplynutí, a tedy opožděně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zejména městský soud v řízení nerespektoval skutečnost, že u její právní předchůdkyně došlo ke dni 15. 8. 2005 ke změně názvu na "Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací" a soudní zásilky přesto (opakovaně) doručoval na "původní, již několik let nepoužívaný název". Pro rozpor s čl. 20 odst. 4 Listiny pak v této souvislosti odmítá (z podrobně rozvedených důvodů) právní závěr Nejvyššího správního soudu, podávající se z rozhodnutí ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 33/2006-99, že původní název organizace je stále "jediným platným a účinným", jehož důsledky se posléze "naplno projevily" právě při doručování usnesení městského soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jejich závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda použité právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

To se uplatní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v prvé řadě tvrzením, že Nejvyšší správní soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla tím, že nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 50, § 47 odst. 1, 2, § 21 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 106 odst. 2 s. ř. s., přičemž mu však (stejně jako městskému soudu) především vytýká, že přitom vyšel z chybného právního závěru ohledně označení názvu její právní předchůdkyně, jež svojí podstatou prý představuje zásah do práva dle čl. 20 odst. 4 Listiny.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§ 54, § 55, § 64 s. ř. s., § 157 odst. 2 o. s. ř.).

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci Nejvyšším správním soudem užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Stěžovatelce je vhodné připomenout, že každé uplatňování subjektivních práv je nevyhnutelně spjato s konkrétním, právem upraveným, procesem (řízením), jenž logicky vyžaduje respekt k stanovenému "formalizovanému" postupu; není-li ho dbáno, a proto právu ochrana poskytnuta nebyla, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla pominuta zde vyjádřená podmínka "stanoveného postupu".

Podstatné pak je, že oponentura stěžovatelky proti závěrům, vysloveným ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 33/2006-99, ohledně označení její právní předchůdkyně, výše vymezené ústavněprávní roviny - a to zcela evidentně - nedosahuje; o adresátu zásilky (byť bylo celé řízení ohledně označení žalobce provázeno nejasnostmi) totiž objektivně nebylo pochyb, a o tom, že zásilka je adresována jí představovému subjektu, nemohla rozumně pochybovat ani k jejímu převzetí oprávněná PhDr. H. P.

Závěru kasačního soudu, že úsudek jmenované předsedkyně odborové organizace o údajném nesprávném označení adresáta je z pohledu relevantních důvodů pro odmítnutí zásilku převzít (§ 50 odst. 1 o. s. ř.) bezvýznamný, proto z hledisek ústavněprávních není co vytknout; ostatně je namístě (za daných okolností) jej hodnotit jako korektní a souladný s ustáleným výkladem i v rovině práva podústavního.

Ostatně obsahově shodnou námitkou stěžovatelky se Ústavní soud zabýval již dříve, a neshledal ji opodstatněnou. V odůvodnění usnesení ze dne 20. listopadu 2008,

sp. zn. I. ÚS 2661/08

mimo jiné konstatoval, že "otázka označení stěžovatelky v záhlaví usnesení, jímž byla odmítnuta její žaloba, zjevně nedosahuje ústavních rozměrů" a "už vůbec není zřejmé, jak by měl být porušen čl. 20 odst. 4 Listiny, podle něhož jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení odděleny od státu, a v návaznosti na to čl. 2 odst. 2 Listiny" Uzavřel proto, že "ani jedním z napadených rozhodnutí nebyla popřena právní subjektivita stěžovatelky a nebylo ani zasahováno do jejích vnitřních poměrů".

Tím, že právní předchůdkyně stěžovatelky opakovaně vyjadřované názory Nejvyššího správního soudu (viz citované rozhodnutí sp. zn. 4 As 33/2006, případně i rozhodnutí sp. zn. 8 As 16/2008 a sp. zn. 8 As 37/2006) v otázce jejího názvu při doručování písemnosti (rovněž opakovaně) nerespektovala, a to i přesto, že její dřívější ústavní stížnost (proti druhému z označených rozhodnutí) byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, přivodila sama nepříznivý důsledek, jež pro ni opožděné podání kasační stížnosti představovalo.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, zde splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tak doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2009

Jan Musil

předseda senátu