Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1037/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1037.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights regarding evidence review in criminal retrial proceedings.

Numero d'incarto II.ÚS 1037/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted criminal challenging the lower courts' refusal to reopen his trial. The appellant argued that the courts violated his right to a fair trial and effective remedies by failing to consider new evidence and holding a closed session without him present. The court ruled that retrial proceedings only assess new facts and do not re-evaluate the original verdict's legality, and that exceptions to public trial rules are constitutionally permissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints challenging the substantive outcome of retrial proceedings or procedural exceptions to public trial rules are inadmissible if no fundamental rights violation is established.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint retrial proceedings fair trial rights public trial exception evidence admissibility criminal procedure fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na účinné opravné prostředky podle čl.
čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl.
čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 10 To 3/2009 ze dne 25.března 2009, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 52 Nt 6/2007 ze dne 28. listopadu 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 22. dubna 2009 ústavní stížnost, která měla vady, a proto byl vyzván k jejich odstranění.

2. Vady byly odstraněny podáním zástupce stěžovatele ze dne 20. května 2009. Podle něj se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudu prvého stupně pro absenci důvodů obnovy zamítnut návrh stěžovatele na její povolení a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, jakož i k porušením základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.

3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti "dovolává soudnosti a logiky - logického uvažování soudců Ústavního soudu". Rekapituluje, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 28 T 47/2000 ze dne 11. dubna 2003 uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 3 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Závěr o vině je založen jen na výpovědi poškozeného J. M., kterou vyhodnocuje jako nevěrohodnou. Poukazuje v té souvislosti na posudek MUDr. B., který předložil s návrhem na povolení obnovy řízení, o němž bylo rozhodnuto usnesením soudu prvého stupně sp. zn. 28 Nt 4/2006 ze dne 13. června 2007, aniž by byl tento důkaz proveden. Poukazuje na výpovědi svědků Č., S., J. K. a konečně B. R., kteří vyloučili jeho účast na vytýkaném skutku. Nesouhlasí s tím, jak soud rozhodující o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, vyhodnotil výpověď B. R. Namítá konečně, že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti.

4. Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v § 278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov.

sp. zn. III. ÚS 62/04

, U 19/33 SbNU 409;

sp. zn. IV. ÚS 178/03

, U 20/33 SbNU 417; aj.). Ústavní soud je totiž oprávněn zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů jen tehdy, představuje-li jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup porušení základních práv a svobod (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123).

5. Z argumentace stěžovatele jakož i z obsahu napadených usnesení je patrno, že stěžovatel prioritně napadal a napadá závěry rozhodnutí ve věci samé. To však není předmětem řízení, a proto se takto směřovanými námitkami nelze zabývat.

6. Prvostupňový soud se všemi stěžovatelovými důkazy i argumenty zabýval, provedl výslechy svědků Z. S., I. M. a B. R. a podrobně vyložil, proč další navrhované důkazy neprovedl. Z takto získaných nových skutkových zjištění pak dospěl k závěru, že jimi sice bylo do určité míry zjištěno, co a kde dělal stěžovatel před a po době spáchání vytýkaného skutku, ale tato zjištění nevyloučila přítomnost stěžovatele na místě činu v rozhodné době a tudíž důvody pro obnovu neshledal. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů libovůli či opomenutí některého argumentu a důkazu, resp. důkazního návrhu, ani že by snad postupovaly obecné soudy v jinak relevantním smyslu nelogicky.

7. Pokud jde o nijak nezdůvodněnou námitku stěžovatele, že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, Ústavní soud podotýká, že čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky připouští zákonem stanovenou výjimku z jinak obecně platné zásady veřejnosti a ústnosti v řízení před soudy. Z koncepce čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě je dále patrno, že lidskoprávní rozměr zásady veřejnosti a ústnosti soudního řízení je dán zásadně jen u řízení ve věci samé. O to však v daném případě nešlo. Pokud tedy stěžovatel snad mínil, že soud při řízení o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně jednal v neveřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, pak šlo o Ústavou České republiky předpokládanou a lidskoprávně akceptovatelnou výjimku ze zásady ústnosti.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu