Constitutional Court dismisses appeal as Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a vehicle buyer against lower court rulings confirming he did not own the car. The complainant argued that the courts failed to adequately address evidence regarding the seller's negligence in reporting theft and his good faith acquisition. The Court rejected these claims, stating it cannot act as a second instance and that the lower courts correctly applied the principle that one cannot transfer more rights than they possess.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic is not authorized to review the substantive decisions of ordinary courts and must dismiss complaints that merely reiterate arguments already considered by those courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RSDr. V. M., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 11. 2008 č. j. 36 Co 330/2007-220 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 6. 2007 č. j. 12 C 17/2005-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2009 a doplněnou dne 22. 5. 2009, se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv "na spravedlivý proces a na vlastnictví", domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků a přiznání náhrady nákladů řízení. Meritem ústavní stížnosti označuje skutečnost, že akciová společnost GE Money auto zneužila svého vlastnictví k danému vozidlu, nestarala se o ně a jeho odcizení nahlásila až po dvou letech. Stěžovatel nabyl vozidlo v dobré víře, aniž by měl možnost ověřit, zda bylo kradené. Dle něj se soudy nedostatečně vypořádaly s návrhy na provedení dokazování a vyšly tak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 12 C 17/2005, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost souhlasit s vydáním osobního automobilu označeného ve výroku, spolu se svazkem klíčů a příslušnými doklady, ze soudní úschovy u Okresního soudu v Liberci žalobci GE Money Auto, a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/la (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.).
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, podle nichž žalobce uzavřel dne 14. 9. 2000 ohledně předmětného vozidla leasingovou smlouvu s M. T., jednatelem společnosti Trustfin, a. s., coby leasingovým nájemcem. Nájemce uhradil na předmět leasingu pouze zálohu a jednu splátku a ještě v tomtéž roce vozidlo předal k prodeji firmě Schrottcar - M. K., u níž je zakoupil I. E., který je následně prodal P. B., a ten je prodal stěžovateli. Šlo o kupní smlouvy v režimu občanského zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel není vlastníkem předmětného vozidla, neboť na počátku řetězce jeho koupí a prodejů stál M. T., který se v důsledku nesplnění podmínek leasingové smlouvy nestal vlastníkem tohoto vozidla, a nemohl s ním tudíž disponovat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v uvedeném případě neshledal.
Stěžovatel svou ústavní stížností pouze zcela obecně polemizuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by svůj opačný názor vybavil ústavněprávní argumentací. Jeho námitky jsou obsahově totožné s argumenty vznesenými a zohledněnými již v řízení před obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel se nestal vlastníkem předmětného vozidla, neboť jeho vlastníkem nebyl ani subjekt, stojící na počátku řetězce koupí a prodejů uskutečněných v režimu občanského zákoníku, vychází z obecné zásady občanského práva, platné pro převod vlastnictví, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než měl sám. Takový závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný. Nemůže na něm nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že žalobce neplnil povinnosti řádného vlastníka, když odcizení vozidla nahlásil až po dvou letech, a že samotný stěžovatel byl v dobré víře, že vůz kupuje od vlastníka. V této souvislosti je nutno připomenout, že stěžovateli zůstává zachováno právo uplatnit své nároky vyplývající z neplatné kupní smlouvy, kterou uzavřel s P. B. (viz § 457 o. z.).
K obecné námitce, že se soudy nevypořádaly se stěžovatelovými návrhy na doplnění dokazování a vyšly tak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je třeba uvést, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Musí však zdůvodnit, proč takovému návrhu nevyhověly. V posuzovaném případě tak soud prvního stupně učinil, takže je možno odkázat na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku. Soudy měly pro své rozhodnutí dostatečný skutkový základ, jejich právní závěry jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu