Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies and lack of irreparable harm.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's confirmation of a lower court's decision excluding specific properties from bankruptcy proceedings. The applicant argued violations of property rights and contract validity, claiming the courts failed to address evasion of bankruptcy laws and the right to retain possession. The Court ruled the complaint inadmissible because the case had been remanded by the Supreme Court, leaving all legal remedies unexhausted, and found no grounds for suspending the decision's enforceability.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if all statutory remedies have been exhausted or if the applicant cannot demonstrate that the enforcement of the contested decision would cause irreparable harm.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007 č. j. 13 Cmo 44/2007-226 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006 č. j. 35 Cm 182/2001-159, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Rozsudkem ze dne 20. prosince 2007 č. j. 13 Cmo 44/2007-226 Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006 č. j. 35 Cm 182/2001-159, jímž došlo k zamítnutí jeho žaloby, požadující, aby ze soupisu konkurzní podstaty přesně označeného úpadce došlo k vyloučení objektu k bydlení č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 a budovy č. p. 1861 na parc. č. 2031/16 a pozemku parc. č. 2047/16 - zastavěná plocha, to vše zapsáno na LV 1639 pro k. ú. Chodov, obec Praha 4, u Katastrálního úřadu Praha-město.
Tato rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen v ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Své výhrady (v rozsahu relevantním pro posouzení návrhu) formuloval tak, že je nesprávný závěr, dle něhož na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolacímu soudu v této souvislosti nejprve vytkl, že se nezabýval jeho poukazem na odst. 2 citovaného ustanovení. Ohledně příslušných hospodářských smluv, o něž svá tvrzení opíral, oproti závěrům obecných soudů potom vyjádřil přesvědčení, že nejsou stiženy neplatností jednak proto, že byly podepsány osobami k tomu oprávněnými, jednak též i z toho důvodu, že nebyly uzavřeny s cílem obcházení zákona. To potud, že nemůže být vykládáno k jeho tíži nabytí účinnosti citovaného zákona den poté, co došlo k uzavření smlouvy, když takovýto postup zákon nezakazoval. Konečně také stěžovatel namítl, že se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s jím vznesenou námitkou vydržení, pročež se domáhal, aby Ústavní soud nejprve odložil vykonatelnost v záhlaví označených rozsudků a poté je nálezem zrušil.
Souběžně s ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů rovněž dovoláním.
O tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 29 Cdo 2872/2008 tak, že (I.) se dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně požadavku na vyloučení budovy č. p. 1861 a pozemku parc. č. 2047/16 z konkurzní podstaty úpadce odmítá a dále (II.) ve zbývajícím rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007 č. j. 13 Cmo 44/2007-226 zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným; stejně postupuje soudce zpravodaj, je-li podaný návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V rozsahu zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označeným usnesením Nejvyššího soudu je zřejmé, že za nastoleného procesního stavu nejsou (co do materiálního důsledku) vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Předmětná věc se objektivně (tímto dílem) totiž znovu "navrátila" do stadia odvolacího řízení, není pravomocně skončena, a tudíž jde o návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 cit. zákona).
Ohledně zbývající části návrhu relevantní jsou již rozhodovací důvody obecných soudů, připínající se k vyvození závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy v důsledku obcházení zákona. Zde postačí stran úsudku o nikoliv svévolném hodnocení obecných soudů (čl. 1 odst. 1 a contrario, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat na obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007 sp. zn. 29 Odo 1191/2007 (www.nsoud.cz), na nějž ostatně i Nejvyšší soud na podporu svého názoru v usnesení vydaném k dovolání stěžovatele poukazuje (srov. i nálezy
sp. zn. II. ÚS 42/94
,
I. ÚS 77/03
a
I. ÚS 642/03
).
Pakliže závěr o obcházení zákona je sám o sobě způsobilý podložit konstatování o neplatnosti smlouvy, tj. je takto podmínkou dostatečnou, je nadbytečné zabývat se tvrzeními, dle nichž byla příslušná smlouva podepsána osobami k tomu oprávněnými. V návaznosti na uvedené pro úplnost se připojuje, že otázkou podřazení pod § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud zabýval, nicméně v tomto směru v kontextu uvedeného stěžovateli nepřisvědčil (s. 10 v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ve vztahu k námitce vydržení stěžovatel netvrdí, že by ji uplatnil v řízení před odvolacím soudem, a tudíž k ní (z této pozice nahlíženo) coby novu uplatněnému ex post nemohlo být přihlédnuto z důvodu materiální subsidiarity ústavní stížnosti (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 359/96
,
III. ÚS 117/2000
,
IV. ÚS 589/2000
,
III. ÚS 161/01
,
III. ÚS 183/01
).
V důsledku řečeného bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ohledně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal naplnění podmínek obsažených v § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. [§ 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona]. Předmětný institut aplikuje v intencích své rozhodovací praxe zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 258/03
,
III. ÚS 501/03
,
III. ÚS 521/05
,
II. ÚS 536/08
,
IV. ÚS 1778/08
).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu