Constitutional Court dismisses appeal as lower court correctly denied costs in concurrent civil and criminal proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company against a regional court's decision to deny litigation costs. The applicant argued that concurrent civil and criminal proceedings regarding the same debt caused procedural unfairness and cost allocation issues. The court found no violation of constitutional rights, noting that the applicant had valid grounds to pursue claims in both tracks due to statute of limitations concerns and that the lower court's interpretation of the Civil Code was correct.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks supervisory power over ordinary courts and dismisses complaints unless fundamental rights are violated, which did not occur here as the lower court's cost allocation decision was constitutionally compliant.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy v právní věci stěžovatelky SOLITERA spol. s r. o., Palackého náměstí 77, Hořovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, Kamenická 1, Plzeň, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 188/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla žalovanému J. R. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 934.673,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to co do částky 520.898,- Kč s příslušenstvím a řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl krajský soud ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů.
Okresní soud v Opavě rozhodl o uložení povinnosti žalovanému J. R. zaplatit žalobci částku 934.673,- Kč. Po podání žaloby uplatnil stěžovatel své pohledávky jako náhradu škody v adhezním řízení. Souběžně tak probíhala dvě řízení, přičemž předměty tohoto řízení se částečně překrývaly. Stěžovatel nemohl s ohledem ke všem okolnostem vědět, zda v adhezním řízení bude jeho žádosti o uložení povinnosti k náhradě škody vyhověno, či zda bude s tímto nárokem odkázán na občanskoprávní soud.
Z důvodu běhu promlčecích lhůt proto uplatnil svůj nárok v obou řízeních. Okresní soud ve Žďáru na Sázavou rozsudkem ze dne 11. 1. 2006 uznal žalovaného vinným trestným činem a v rámci tohoto rozsudku mu uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 533.898,- Kč. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli dne 5. 4. 2006. Okresní soud v Opavě vydal rozsudek dne 26. 1. 2006. Tento rozsudek byl doručen stěžovateli dne 6. 2. 2006, tedy před tím, než byl stěžovateli doručen rozsudek v trestní věci.
V obou shora popsaných věcech poté běžela lhůta pro odvolání účastníků, přičemž ve věci občanskoprávní podal žalovaný odvolání, zatímco proti rozsudku v trestní věci odvolání nepodal a tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2006, tedy již v době, kdy byl vydán rozsudek Okresního soudu v Opavě a bylo již proti němu podáno dovolání. Na základě výše uvedených skutečností rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací tak, že je namístě řízení o uplatněném nároku v rozsahu, v jakém byl přiznán v adhezním řízení, zastavit.
Tento svůj názor odůvodnil existující překážkou věci rozhodnuté. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu v trestní věci shora uvedené nebyl v době vydání rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, ani v době následného podání odvolání ze strany žalovaného, pravomocný, nemohl stěžovatel upravit předmět řízení tak, aby se v obou řízeních proti J. R. nerozhodovalo o nárocích vzniklých ze stejných titulů. Překážka věci rozsouzené vznikla teprve v okamžiku právní moci rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou.
Napadeným rozhodnutím krajského soudu tak dle stěžovatelky došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť částečný neúspěch ve věci nebyl zapříčiněn stěžovatelkou, ale okolnostmi, které stěžovatelka nemohla ovlivnit a které nastaly až v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě měl k dispozici při rozhodování i pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, z něhož vyplývá, že stěžovatelka, co by žalobce, uplatňovala celý svůj nárok po právu, přičemž pouze díky procesnímu postupu došlo k tomu, že tento nárok jí byl přiznán výroky dvou rozdílných rozsudků.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.
Základem právní argumentace stěžovatelky je tvrzení, dle něhož jí měla být přiznána náhrada nákladů v rámci občanskoprávního řízení, a to i přesto, že Krajský soud v Ostravě ve vztahu k té části návrhu, kde byla stěžovatelce přiznána náhrada škody v rámci adhezního řízení, řízení zastavil. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu stran nákladů řízení považuje za ústavně konformní a nelze v nich dohledat procesní pochybení, natož pak vadu takové intenzity, jež by zakládala extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka neměla důvod k souběžnému uplatňování svých práv v rámci trestního i občanskoprávního řízení. S jejím tvrzením, že tak učinila z důvodu běhu promlčecích lhůt, se nelze ztotožnit, neboť dle ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. K uvedenému lze odkázat též na R 31/1974. Opačný výklad zákona, než jaký učinil krajský soud v napadeném rozhodnutí, by vybízel poškozené k tomu, aby i v těch případech, kde se domáhají svých občanskoprávních nároků v rámci tzv. adhezního řízení, podávali samostatné občanskoprávní žaloby, což by však nepřispívalo k hospodárnosti a efektivnosti soudního řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu