Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2439/08 ECLI:CZ:US:2009:2.US.2439.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for procedural defects and failure to exhaust remedies.

Numero d'incarto II.ÚS 2439/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint due to procedural violations and failure to utilize available legal remedies. The applicant alleged violations of fundamental rights, including delays in proceedings and lack of a litigation representative, but failed to submit the complaint in the required format or raise these issues before lower courts. The court emphasized that the right to a fair trial does not guarantee a specific outcome and that the Constitutional Court cannot correct omissions made during prior proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 90 of the Constitution; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if it is not submitted in the manner prescribed by law or if the applicant has failed to exhaust all available procedural means to protect their rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint exhaustion of remedies procedural defect fair trial rights subsidiarity principle litigation representative procedural time limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 90 of the Constitution
Law No. 82/1998 Coll., on liability for damage caused by a public authority
Law No. 160/2006 Coll.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Romanem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 33 Cdo 61/2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2003 č. j. 57 Co 130/2003-637 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 1. 2002 č. j. 13 C 2/94-542, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení ústavně garantovaných práv plynoucích z čl. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 11 odst. 1,3 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení článku 90 Ústavy. Ve své ústavní stížnosti namítá, že v konkrétních případech, které jsou podrobně rozvedeny v jeho podáních, stížnostech, odvoláních a dovoláních jsou jasně dány důkazy, že došlo ke hmotné újmě stěžovatele. O této skutečnosti přitom soudy věděly. Avšak ani dovolací soud nevzal v potaz jasná porušení zákona ze strany obecných soudů. Stěžovatel rovněž brojil proti délce projednání jeho podání, žalob a stížností a neochotě jeho podání řešit, přestože první žaloba v této věci byla podána 22. 1. 1993 a vyřízena po 15 letech. Ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu Okresní soud v Novém Jičíně ani další soudy neustanovil zástupce pro řízení, ač proto byly splněny podmínky, a tím nesplnily svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud konstatuje, že k podáním, která Ústavnímu soudu došla dne 13. 11. 2008, 4. 3., 17. 3., 30. 3. a 15. 5. 2009 a v nichž stěžovatel zejména poukazuje na svou současnou situaci a průběh dalších soudních sporů, jež vede, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyla učiněna způsobem stanoveným v § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 1. 2002 č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 1. 2003 č. j. 13 C 2/94-618, uložil žalovanému 1) Agroprůmyslovému kombinátu a. s. Sedlnice, se sídlem v Sedlnicích 204, povinnost zaplatit stěžovateli částku 5.013,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl vůči ní žalobu stěžovatele o zaplacení částky 60.229,10 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl návrh stěžovatele, aby žalovaný 2) město Nový Jičín, se sídlem Městského úřadu v Novém Jičíně, Masarykovo náměstí 1, zaplatilo stěžovateli částku 601.920,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a částku 355.230,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.), zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku p. č. 1227/2 o výměře 1465 m2, p. č. 1222/3 o výměře 2037 m2 a p. č. 1228/4 o výměře 445 m2 v katastrálním území Libhošť, vše zapsáno na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, je žalovaný 2) (výrok V.), zamítl návrh, aby žalovaný 2) byl povinen zaplatit stěžovateli částku 1.420.920,- Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a částku 4.095.000,- Kč (výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII., IX. a X.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2003 č. j. 57 Co 130/2003-637 odmítl odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku okresního soudu, rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., VII. a v části výroku doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2003, kterou byl zamítnut návrh na zaplacení úroku z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3% za dobu od 15. 2. 1993 do 13. 11. 1993 a ve výši 16% za dobu od 16. 7. 2001 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 60.229,10 Kč ve výši 16% za dobu od 9. 9. 2000 do zaplacení, potvrdil. Ve zbývající napadené části doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2003 ve výroku VIII. a v části výroku X. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3% za dobu 14. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% za dobu od 15. 7. 1994 do 9. 9. 2000. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a žalovanou 1) a mezi státem a žalovanou 1). V dalších napadených výrocích IV., V., VI., IX a ve zbývající části výroku X. rozsudek okresního soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 33 Cdo 61/2008 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov.

III. ÚS 224/98

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).

Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového a zcela postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Ústavní soud sice ve své judikatuře výslovně zdůrazňuje, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř.

sp. zn. I. ÚS 129/99

,

I. ÚS 424/2000

,

I. ÚS 603/2000

,

II. ÚS 242/98

,

II. ÚS 305/99

,

II. ÚS 182/01

,

IV. ÚS 525/01

,

IV. ÚS 98/03

a další), z uvedeného však neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech

sp. zn. Pl. ÚS 7/03

per analogiam,

sp. zn. IV. ÚS 188/04

,

IV. ÚS 430/05

). Brojí-li totiž stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena (srov.

IV. ÚS 563/06

).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl výčet ustanovení Listiny a Úmluvy, která měla být podle jeho mínění porušena ve vztahu k napadeným rozhodnutím, což však nelze považovat za ústavněprávní argumentaci (srov.

II. ÚS 632/06

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, usn. č. 12). Rovněž pouhý odkaz na stěžovatelem dosud podané opravné prostředky postrádá v tomto ohledu jakoukoliv právní relevanci.

Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovateli, aby Ústavnímu soudu nabídl konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily. Stěžovatel tak však neučinil. Nicméně ani z obsahu předložených listin jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění řízení před obecnými soudy. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věcí řídily a jaké předpisy aplikovaly. S námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly.

Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami, upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelem předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním, přípustným pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. věcně nezabýval.

Ústavní soud na tomto místě podotýká, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jeho porušení ani porušení dalších namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající občanskoprávní řízení, Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na námitku stran ustanovení zástupce pro řízení soudem stěžovateli, kterou stěžovatel, jak vyplývá z obsahu připojených listin, před obecnými soudy v rámci řízení o nyní napadených rozhodnutích neuplatnil. Z výše uvedených důvodů k jejímu obsahu Ústavní soud nemohl přihlédnout.

Pokud jde o tvrzené průtahy, k nimž mělo v řízení docházet, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Bylo namístě zvolit příslušné právní kroky již v době, kdy k průtahům docházelo. Procesní prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007

sp. zn. IV. ÚS 391/07

, uveřejněný na stránkách http:/nalus.usoud.cz). Navíc nelze přehlédnout, že petitem se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů - nedomáhá se konstatování průtahů v řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009

Stanislav Balík

předseda senátu