Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding appellate court's different legal assessment without violating fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed M. J.'s constitutional complaint against the Supreme Court in Prague's judgment. The complainant argued that the appellate court's divergent legal evaluation from the first-instance court violated her right to a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected this claim, finding that the appellate court's decision was not surprising because the factual findings were identical and the legal assessment was justified by the absence of evidence regarding the use of funds.
Regesto Legislator
Generato dall'IACharter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 36; Art. 40: A different legal assessment by an appellate court does not violate the right to a fair trial if the factual findings remain unchanged and the new evaluation is logically derived from the existing evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 3. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti M. J., zastoupené JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cmo 236/2006 ze dne 9. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v podstatě v tom, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z odlišného právního hodnocení, než soud I. stupně, jehož rozsudek potvrzoval, přitom v odvolacím řízení nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak bylo pro ni překvapivé.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 787/2009 je patrno, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 50/2004 ze dne 12. 4. 2006, jímž stěžovatelce - v řízení před obecnými soudy v postavení žalované - byla stanovena povinnost zaplatit žalobci - správci konkurzní podstaty - částku 2.200.300,- Kč s příslušenstvím, získanou podle názoru soudu I. stupně jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud, který považoval skutková zjištění soudu I. stupně za úplná a zcela správná, rozsudek prvostupňového soudu jako věcně správný potvrdil, na rozdíl od něj však žalobci přiznal uplatněný nárok z titulu náhrady škody. Dovolací soud pak stěžovatelkou podané dovolání odmítl jako nepřípustné, když učinil závěr, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní právní význam a nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že by odvolací soud řešil otázku posouzení vzniku škody ve výši žalované částky v rozporu s hmotným právem, když svůj závěr založil podle odůvodnění svého rozhodnutí na zjištění, že z účetnictví úpadce a ani z jiných dokladů neplyne, že peněžité plnění určené pro úpadce, které stěžovatelka jako jeho jednatelka převzala v hotovosti od třetí osoby, předala do pokladny úpadce či jinak použila v jeho prospěch.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku je mimo jiné patrno, že žalobce se svého nároku proti stěžovatelce domáhal z titulu náhrady škody a i tímto směrem bylo tedy vedeno dokazování. Již z tohoto důvodu nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by napadené rozhodnutí mohlo být pro ni překvapivým. Skutková zjištění soudu I. stupně vyhodnotil odvolací soud jako správná a zcela dostačující. Z jeho odlišného právního hodnocení tak nevyplynula potřeba dalších tvrzení či dokazování, a proto se ani nemohla aktualizovat jeho poučovací povinnost.
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky tak Ústavním soudem zjištěn nebyl, a proto byla její stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu