Constitutional Court dismisses appeal for insufficient evidence and failure to interview witness in criminal trial.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a criminal case. The applicant argued that courts failed to adequately investigate evidence and did not interview a specific witness, claiming this violated fundamental rights. The court found the lower courts' reasoning sufficient and consistent with established case law, concluding the appeal was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the lower courts' decisions are substantively sound and do not violate constitutionally guaranteed fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 2. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele F. J., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 24, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 6 Tdo 1560/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2008 sp. zn. 11 To 63/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2008 sp. zn. 48 T 19/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv a porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a násl., čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel na podporu tohoto tvrzení vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy nerespektovaly obsah ustanovení § 2 odst. 2, § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. řádu potud, že v předmětné trestní věci neprovedly dostatečné dokazování, opomenuly provést řadu (stěžovatelem blíže neoznačených) důkazů, nevyhověly důkaznímu návrhu na výslech svědka Valeše a provedené důkazy nesprávně hodnotily. Domnívá se, že jemu přičítané jednání tak není důkazně podloženo, nýbrž předpokládáno a účast na trestné činnosti nebyla postavena "na jisto". Tento stav "neúplného skutkového děje", jak stěžovatel uvedl, jednoznačně připouštěl možnost alternativních závěrů, a proto nemělo dojít k hodnocení důkazů v jeho neprospěch. V důsledku takto konstruovaných námitek se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí jsou přiléhavým a věcně přesvědčivým způsobem odůvodněna, přičemž na obsah jejich odůvodnění ve vztahu ke konzistentním myšlenkovým konstrukcím upínajícím se k hodnocení důkazní situace postačí, takto jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), odkázat. Toto hodnocení se nevymyká argumentačnímu prostoru vymezenému provedenými důkazy a extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy, který konečně netvrdí ani stěžovatel, mu vytýkat nelze (srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
a další).
Ohledně námitky neprovedení důkazu výslechem svědka P. V. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a akceptovatelným způsobem vyložil, proč předmětnému důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověl (s. 12-13 rozsudku), a to zcela v intencích judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
V důsledku uvedeného byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu