Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 914/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.914.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court violated good morals principle in contract invalidity ruling.

Numero d'incarto IV.ÚS 914/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two women against lower court rulings regarding a 6 million CZK claim. The plaintiffs argued that the courts failed to properly evaluate their conduct against good morals standards and ignored their lack of knowledge about the disputed land. The court held that the lower courts correctly applied the good morals principle by considering all specific circumstances of the case at the time.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 39 of the Civil Code; The principle of good morals provides judges with discretion to decide contra legem when necessary, but requires objective criteria based on the specific case context, time, and circumstances of the parties, making the lower courts' evaluation of the plaintiffs' conduct lawful and not unconstitutional.

Parole chiave

Generato dall'IA
good morals principle civil code invalidity constitutional complaint dismissal contract good faith judicial discretion objective criteria property restitution

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 39 of the Civil Code
§ 3 of the Civil Code
Article 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Article 90 of the Constitution
Article 95 of the Constitution
Section 43 of the Act on the Constitutional Court
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) PaedDr. A. J. a 2) A. T., obou zastoupených Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, AK se sídlem U Papírny 9/614, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007 čj. 29 Co 154/2007-137 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2006 čj. 10 C 186/2004-117 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních spodob (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhaly zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 6 000 000,- Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelky vytkly obecným soudům, že se řádně nevypořádaly s jejich návrhy na doplnění dokazování, v důsledku čehož nesprávně zjistily skutkový stav. Zpochybnily aplikaci institutu absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu jejich jednání s dobrými mravy a poukázaly na to, že nebyla stanovena žádná kriteria, kterými by mohlo být jejich jednání poměřováno. Připomněly, že vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní) neměli o restituovaných pozemcích prakticky žádnou vědomost a veškerá tíha související s jejich správou ležela výlučně na stěžovatelkách.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 186/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelky se žalobou proti žalovaným J., A., V., J. a M. Z. domáhali zaplacení částky 6 milionů Kč s přísl. z titulu smlouvy a smlouvě budoucí ze srpna 1992 uzavřené mezi stěžovatelkami a J. Z. Obecné soudy konstatovaly, že i přes označení šlo o smlouvu na plnění zákonem zvláště neupravenou, neboť podle jejího obsahu měly mít stěžovatelky nárok na polovinu výtěžku z realizace pozemků (prodejem, pronájmem, kompenzací z titulu náhrady škody), v budoucnu vydaných J. Z. v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb.; žalovaná částka představovala nárok stěžovatelek z prodeje předmětných pozemků v k. ú. Černý Most. Žalovaní uplatnili řadu námitek, z nichž Obvodní soud pro Prahu 9 přisvědčil námitce o neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. a rozporu žaloby s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Po provedeném dokazování vzal obvodní soud za prokázané, že předmětné nemovitosti spadaly do vlastnictví rodinné linie žalovaných (po V. K.), z čehož dovodil, že stěžovatelkám, jež patřily do rodinné linie po J. K. (bratr V.), žádný nárok z dědictví nebo restituční nárok nikdy nesvědčil; jejich právní předchůdce předmětné pozemky s bratrem V. ani nevlastnil, ani je po něm nenabyl. Stěžovatelky před podpisem smlouvy žalovaného J. Z. ujistily o svém nároku, neboť vycházely mimo jiné i z blíže neurčeného pokrevního příbuzenství. Žalovaní ze smlouvy plnili, jakmile však zjistili pravý stav věci, hodlali od smlouvy odstoupit. Obvodní soud uvážil stav v rodinných vztazích a okolnosti, za nichž byla v roce 1992 smlouva mezi stěžovatelkami a J. Z. uzavřena, a poté žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelek rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem nalézacího soudu, že pokud stěžovatelky neměly na předmětné nemovitosti žádný právní nárok, bylo by plnění z prodeje pozemku v rozporu s dobrými mravy. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2009 čj. 28 Cdo 5344/2007-150 odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov.

III.ÚS 84/94

, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem.

V projednávané věci stran námitky směřující do dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelek na doplnění dokazování výslechem svědků V. T. a ing. M. H. k otázce spolupráce při zajišťování restitučních nároků a zprostředkování prodeje pozemků Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl (č.l. 111 verte) s tím, že již provedené dokazování bylo dostatečné a výslechy navržených svědků by byly nadbytečné, a to i vzhledem k přijatým právním závěrům. Ústavní soud postup a rozhodnutí obvodního soudu v tomto směru akceptoval, neboť obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny je povinností obecného soudu dbát na rovné postavení účastníků, tj. zajistit jim stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění jejich práv, což však neznamená, že soud je povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníka (srov. nález

II.ÚS 127/96

, Sb. n. u., sv. 7 str. 21). Lze-li z důkazů do té doby provedených bezpečně usoudit o skutkovém stavu, může obecný soud provedení dalších navržených důkazů odmítnout. Toto odmítnutí nepředstavuje porušení č. 36 odst. 1 Listiny (srov.

III.ÚS 150/93

, Sb. n. u., sv. 2 str. 87) ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění napadeného rozsudku přiměřeně podrobně popsal, které důkazy ve věci provedl, jak je hodnotil a jaká skutková zjištění z nich vyvodil. Právní závěry z tohoto zjištění vyvozené byly potvrzeny Městským soudem v Praze jako správné a dle hodnocení Ústavního soudu nenesou stopy svévole či rozpornosti v míře, která by byla schopna vyvolat jeho zásah. Ústavní soud může vstoupit do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

K aplikaci § 39 obč. zák. vyvolané hodnocením jednání stěžovatelek contra bonos mores Ústavní soud uvádí, že zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. nález

I.ÚS 643/04

, Sb. n. u., sv. 38, str. 367). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu "dobré mravy" ve svém souhrnu prostupuje i Listinu (srov. nález

II. ÚS 544/2000

, Sb. n. u., sv. 21, str. 363). Avšak ani z pohledu zde řečeného nelze rozhodnutím obecných soudů přičítat porušení kautel ústavnosti. Obecně vymezený horizont "dobrých mravů" vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, a proto musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Se zřetelem k pestrosti a mnohotvárnosti vzájemných vztahů mezi jednotlivci nelze definitivně určit výčet dobrých mravů, lze však na základě objektivního kriteria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně doby i postavení účastníků, posoudit, zda se konkrétní právní úkon dobrým mravům příčí. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 9 uvedená hlediska zcela respektoval a nárok stěžovatelek poměřoval nejen vlastnickým právem žalovaných, ale přihlédl i ke všem souvisejícím okolnostem. Ústavní soud neměl důvod kriterium zvolené obecným soudem jakkoliv zpochybnit, neboť pro dosažené závěry nebylo samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, stěžovatelky hodnotily odlišně; neobstojí proto námitka stěžovatelek o údajné neexistenci přezkoumatelných kriterií, jimiž by bylo jejich jednání poměřováno.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelek o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 ověřil, že stěžovatelky se osobně účastnily jednání před soudy obou stupňů a využily práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ústně i písemnou formou. Pokud jde o namítané porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení sama o sobě nezakládají žádná subjektivní veřejná práva, ale představují pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. května 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu