Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 572/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.572.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding contract interest calculation and appeal rejection under Czech Charter of Fundamental Rights.

Numero d'incarto II.ÚS 572/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against lower court rulings regarding contract interest calculations and the rejection of an appeal. The tenant argued that courts violated his right to a fair process by applying mandatory statutory interest rates that superseded agreed contractual terms and by inadequately reasoning the dismissal of his appeal. The court held that differing judicial interpretations of ordinary law do not constitute unconstitutionality unless they exceed constitutional limits, which they did not in this case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 36 odst. 1 Listiny; § 37 odst. 3 Listiny: A divergent judicial interpretation of ordinary law does not violate the right to court protection unless it exhibits characteristics of unconstitutionality by exceeding the limits set in the Charter.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint contract interest rates fair trial rights mandatory statutory law appeal rejection Charter of Fundamental Rights judicial interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Civil Code
Czech Civil Procedure Code

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008 č. j. 33 Odo 1734/2006-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 35 Co 22/2006-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 7. 2005, č. j. 21 C 75/2003-128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že nevzal v potaz shodné tvrzení účastníků ohledně výše smluvních úroků z prodlení, vypočtených dle smluv o nájmu nebytových prostor, a na závěr účastníkům sdělil, že jimi odsouhlasené úroky jsou nezákonné. Toho využil žalovaný a svůj názor na jejich existenci změnil, ač předtím potvrzoval jejich oprávněnost a výši. Soud druhého stupně neměl snahu se věcí detailně zabývat, pouze konstatoval, že smluvené úroky jsou nezákonné. I Nejvyšší soud odmítl věc řešit, přestože dle názoru stěžovatele v podaném dovolání byl odkaz na nesprávné právní posouzení věci a v jeho podstatné části je popisována úprava ve smlouvách i vůle stran v době jejich sepisu. Stěžovatel odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu, vztahující se k řešení problematiky úroků z prodlení a smluvních úroků a pokut, a upozorňuje na dispozitivní charakter většiny norem občanského zákoníku, z čehož dovozuje, že účastníci nejsou omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí. V posuzovaném případě byl na základě smluv o nájmu nebytových prostor sjednán pro případ prodlení úrok, s nímž žalovaný souhlasil. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, kterým je odmítáno dovolání podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, a má za to, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v rozhodování. Domnívá se, že v důsledku toho bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Obdobná pochybení spatřuje i v rozsudcích nižších soudů.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 75/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel žalobou, kterou v průběhu řízení několikrát měnil a vzal částečně zpět, se nakonec domáhal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení ve smluvené výši z jednotlivých měsíčních částek dlužného nájemného a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky nájemného. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel coby pronajímatel a žalovaný coby nájemce si ve smlouvách o nájmu nebytových prostor ujednali, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s placením nájemného, bude povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ke dni skončení nájmu žalovaný dlužil na nájemném částku 615.000,- Kč. V průběhu řízení žalovaný uplatnil vůči žalobci námitku započtení na pohledávku z titulu zhodnocení pronajaté nemovitosti. Stěžovatel uznal zhodnocení nemovitosti do výše 670.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši, kterou stanoví prováděcí předpis, nikoliv ve smluvené výši, neboť takové ujednání je neplatné. Provedl vyčíslení zákonných úroků z prodlení dle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., připočetl je k celkové částce dlužného nájemného a dospěl k závěru, že součet těchto částek nepřesahuje 670.000,- Kč, které stěžovatel uznal jako důvodnou námitku započtení ze strany žalovaného.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné s tím, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, neboť podstatu jeho námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu. K dodatečně doplněnému dovolání, v němž stěžovatel vytýkal vadu řízení spočívající v nedostatečném poučení účastníků, nepřihlédl s tím, že doplnit dovolání po lhůtě uplatněním důvodů, které dosud v dovolání uvedeny nebyly, není možné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Klíčovou otázkou, kterou obecné soudy řešily, je, zda stěžovatel je oprávněn požadovat úroky z prodlení ve smluvené výši či pouze ve výši zákonem přiznané. Zatímco obecné soudy došly výkladem ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku k závěru, že nelze smluvit výši úroků z prodlení, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že úrok z prodlení sjednat lze.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže porušit právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Taková interpretace může být důvodem zrušujícího nálezu pouze tehdy, pokud vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy interpretací příslušných ustanovení smluv o nájmu nebytových prostor dovodily, že pro případ prodlení žalovaného s placením nájmu si účastníci smluv sjednali úroky z prodlení. Při hodnocení platnosti takového ujednání vycházely z dikce ustanovení § 517 odst. 2 o. z. a konstatovaly, že výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a od výše takto určených úroků se nelze odchýlit. Jejich závěr, že ujednání účastníků ve smlouvách o nájmu nebytových prostor o výši úroků z prodlení, které jde nad rámec jejich výše stanovené zvláštním právním předpisem, na nějž odkazuje ustanovení § 517 odst. 2 o. z., je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (viz § 39 o. z.), je v souladu s ustálenou soudní judikaturou, stejně jako vyslovený názor, že úroky z prodlení je třeba odlišovat od smluvených úroků, které jsou úplatou za užívání jistiny, nikoli sankcí za porušení povinnosti.

Soudy užitý způsob interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva nevybočuje z mezí stanovených v hlavě páté Listiny. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům, že zákonné úroky z prodlení s připočtením dlužné částky nájemného nedosahují výše stěžovatelem uznaného nároku žalovaného z titulu zhodnocení nemovitosti, uplatněného žalovaným k započtení, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn závěry soudů přehodnocovat.

Ústavní soud neshledal důvod jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelem předložených námitek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a proč nepřihlédl k námitkám, dodatečně uplatněným v doplnění dovolání. Stěžovatel mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním věcně nezabýval.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009

Stanislav Balík

předseda senátu