Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial and property rights in civil dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a construction engineering company against lower court rulings in a civil dispute over land compensation. The company argued that the courts violated its right to a fair trial and property protection by applying specific legal provisions regarding state asset transfer. The court found no violation because the lower courts provided reasonable, logical, and transparent reasoning based on established facts, and the complaint failed to demonstrate extreme inconsistency between factual findings and legal conclusions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the applicant fails to prove that the lower courts' decisions are arbitrary, lack reasonable justification, or represent an extreme inconsistency between factual findings and legal conclusions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Centrum stavebního inženýrství a. s., se sídlem Praha 10, Pražská 16, IČ: 452 74 860, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. srpna 2005 č. j. 23 C 246/99-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 32 Cdo 280/2008-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. února 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 246/99 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 2. srpna 1999 domáhala po České republice - Ministerstvu financí (dále jen "ČR- MF") a po Fondu národního majetku České republiky (dále jen "FNM") zaplacení částky 29 506 000,- Kč s přísl. z titulu vzniku škody, která stěžovatelce měla vzniknout tím, že v rámci privatizace získala v roce 1992 do vlastnictví v žalobě označené pozemky v k. ú. Hostivař. Předmětné pozemky však byly posléze vydány oprávněným osobám v rámci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. V průběhu probíhajícího řízení nechal soud vypracovat znalecký posudek na cenu předmětných pozemků, podle kterého byla cena pozemků stanovena na 75 628,- Kč (č. listu 153 soudního spisu). Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. srpna 2005 č. j. 23 C 246/99-168 uložil FNM zaplatit stěžovatelce částku 75 628,- Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 8. října 1997 do zaplacení (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Usnesením ze dne 2. ledna 2006 č. j. 23 C 246/99-203 soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví v souvislosti se zrušením FNM tak, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s ČR-MF a dále doplnil rozsudek vydaný dne 25. srpna 2005 o výrok, kterým uložil povinnost stěžovatelce zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 4 350,- Kč.
Na základě odvolání podaného stěžovatelkou do výroku II. a III rozsudku ze dne 25. srpna 2005, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změnil tak, že ČR-MF je povinna zaplatit stěžovatelce z tohoto titulu částku 51 259,- Kč (výrok I) a dále uložil stěžovatelce zaplatit ČR-MF na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 563 269,- Kč (výrok II).
Dovolání stěžovatelkou podané Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 32 Cdo 280/2008-273 jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh soudního řízení a porušení tvrzených ústavních práv spatřovala v tom, že s ohledem na obsah privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci byla v dobré víře, že jí předmětné pozemky patří. Za situace, kdy soudy neposoudily nárok stěžovatelky z titulu náhrady škody (tedy stěžovatelkou požadované tržní ceny pozemků), nýbrž jako nárok na doplacení rozdílu hodnot nepeněžitého vkladu podle ustanovení § 59 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. května 1996, je dle názoru stěžovatelky v rozporu s principem spravedlnosti, aby důsledky pochybení orgánů státu nesla sama a nikoliv stát samotný.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že předmětem jeho přezkumu dle posuzované ústavní stížnosti stěžovatelky nebyl výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253, který stěžovatelka napadla jak v dovolání proti tomuto rozsudku ze dne 2. listopadu 2007 (č. listu 258 soudního spisu), tak i ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. listopadu 2007. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 32 Cdo 280/2008-273 o odmítnutí dovolání konstatoval, že odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se vztahuje i na dovolání, jímž se napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, protože dovolání do nákladů řízení není podle rozhodné zákonné úpravy přípustné. Ústavní soud ještě před vydáním usnesení o odmítnutí dovolání nálezem ze dne 9. října 2008
sp. zn. I. ÚS 2929/07
výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 zrušil z důvodu, že tímto výrokem došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelka, pokud se týká věci samé, opakuje argumentaci, kterou uplatňovala v řízení před obecnými soudy a toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva tyto soudy dospěly. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory těchto soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepostrádají rozumná a logicky podložená odůvodnění, která dostála požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 157 a § 167 o. s. ř.). V těchto závěrech nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci ve věci rozhodujících soudů k aplikaci § 59 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění do 31. května 2006 a § 14 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, opakovat a na tuto odkazuje.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Právní názor, který soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci [čl. 81, čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] v projednávané věci, jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Úmluvou ani Listinou chráněného základního práva.
Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu