Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 336/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.336.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of constitutional violation in bankruptcy proceedings.

Numero d'incarto IV.ÚS 336/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a wife against bankruptcy proceedings regarding her husband's assets. The court found that the lower courts correctly ruled that transferring property to exclusive ownership did not eliminate security interests, and the applicant failed to prove a violation of her property or judicial protection rights. Consequently, the complaint was deemed clearly unfounded and dismissed under the relevant statute.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant fails to demonstrate that the lower courts' application of bankruptcy law violated constitutionally guaranteed rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint bankruptcy proceedings security interest property rights judicial protection unfounded complaint exclusive ownership

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
článek 36 Listiny základních práv a svobod
článek 11 Listiny základních práv a svobod
§ 28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
článek 83 Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo prokázat porušení jí ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, AK Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 716/2007-78 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 11 Co 349/2006-54 a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 11. 2005 č. j. 10 C 220/2005-23 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena na svém právu na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právu vlastnickém zaručeným článkem 11 Listiny.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavním soud, že stěžovatelka se domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo správci konkursní podstaty úpadce (stěžovatelčina manžela) uloženo podat u katastrálního úřadu návrh na výmaz zástavních práv k nemovitostem uvedeným v žalobě. Svou žalobu odůvodnila tím, že v rámci vypořádání společného jmění stěžovatelky a úpadce zaniklého prohlášením konkursu na úpadce byly předmětné nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví; protože stěžovatelka uhradila úpadci částku 396.820 Kč na vyrovnání podílů obou manželů, plnila tak ve prospěch konkursní podstaty, což mělo za následek zánik zástavních práv vážících se k těmto nemovitostem ve smyslu ustanovení § 28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 11. 2005 č. j. 10 C 220/2005-23 žalobu zamítl, neboť vypořádání společného jmění a vyplacení částky na vyrovnání podílů není považováno za zpeněžení majetku spadajícího do konkursní podstaty a nemá za následek zánik zástavních práv zajišťujících pohledávky vůči úpadci; jediným způsobem, jak se vyhnout zpeněžení věcí spadajících do konkursní podstaty, je vyplacení zajištěné pohledávky ve prospěch konkursní podstaty nebo složení ceny věci, jíž byla pohledávka zajištěna. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2006 č. j. 11 Co 349/2006-54 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 716/2007-78 dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka je názoru, že právní mocí rozsudku o vypořádání společného jmění manželů, na základě kterého byly předmětné nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví, došlo k jejich vyřazení ze seznamu majetku zařazeného do konkursní podstaty. Z tohoto důvodu pak následné výzvy správce konkursní podstaty, aby vyplatila zajištěné pohledávky nebo složila cenu zastavených nemovitostí, považuje stěžovatelka za irelevantní, a proto podala žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty; řízení o této žalobě nebylo dosud skončeno. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Cdo 1908/98, dle kterého je rozhodnutí, kterým soud vypořádá bezpodílové spoluvlastnictví manželů, podkladem pro vyloučení věcí, jež byly přikázány manželu úpadce, z konkursní podstaty, přičemž žaloba o vyloučení věci již není nutná. Pokud správce konkursní podstaty navrhl vypořádání společného jmění manželů přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví stěžovatelky a přijal podíl na vypořádání do konkursní podstaty, činil tak úmyslně za účelem pozdějšího opakovaného vylákání další částky ze zpeněžení tohoto majetku. V opačném případě by byl správce zavázán vyplatit stěžovatelce podíl, přičemž je z praxe známo, že by takovou pohledávku zařadil až do II. třídy, kde jsou pohledávky uspokojovány v minimální výši.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

Pl. ÚS 85/06

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelce se ze strany okresního soudu dostalo detailního rozboru předmětné právní problematiky spojeného s výkladem důvodů, pro které soud nepřisvědčil jejímu právnímu názoru, přičemž Ústavní soud nemá proti takovému výkladu námitek v intencích své přezkumné pravomoci. Při argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatelka opomíjí skutečnost, že v dané věci nebyly předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů věci zatížené zástavním právem, a proto se jejich právní režim po přikázání do výlučného vlastnictví jednoho z manželů lišil.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo prokázat porušení jí ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu